8. 5. 2017

Palouček Petra Zahálky

Městská část Dudlezce se dostala do dluhů, a tak byla přiřazena pod Tichou stranu. Starosta Tiché strany Igor Kratina měl s Dudlezáky nevyřízené účty, proto nechal celou čtvrť zbourat a udělat z ní park. Byl to velice rozsáhlý park. Zpočátku bylo mnoho míst, o kterých návštěvníci nevěděli. Když někdo objevil zajímavé místo, bylo pojmenováno po něm. To se stalo i Petru Zahálkovi. Jeho jméno se k němu krásně hodilo, neboť to byl chlapec, který se vyhýbal jakékoli pracovní činnosti. Jednou, když byla velká akce na zvelebení Dudlezcového parku, hledal místo, kde by se zašil, aby nebyl na očích. Prodral se křovinami a objevil nádherný palouček.
“To je místo jak stvořené pro mě. Tady se to bude zahálet,” zajásal a ulehl na vyhřátou trávu. Prolenošil zde celý den, zatímco ostatní těžce pracovali. Večer se nenápadně připojil k pracující se mládeži a tvářil se, že je uondán prací.
Druhý den udělal největší chybu svého života. Pochlubil se paloučkem ostatním chlapcům. Naivně si myslel, že palouček nikdo nenajde. Místo však bylo objeveno velice záhy. Na počest svého objevitele, byl prostor pojmenován Paloučkem Petra Zahálky. Ten ale toto místo již nikdy nenavštívil. Palouček se stal vyhlášeným a velice navštěvovaným. To se Petrovi nelíbilo, neboť to byl zapřísáhlý samotář.

Palouček se stal všeobecně oblíbeným místem. Rád sem chodil i Mirek Dlužín, neboť při povalování často chlapcům z kapsy vypadla nějaká ta koruna. Pro Mirka a jeho bystrozrak nebyl problém ztracené mince najít. Pro jistotu si pomáhal i silným magnetem a detektorem kovu. Pravidelně luxoval trávník paloučku vydávající se za údržbu parku. Prolétal se mezi válejícími se hochy, aniž by vzbuzoval větší pozornost. Mirek byl spokojený, neboť nálezných mincí bylo mnoho. Přesto mu jeho hamižnost nedala, a když viděl spícího chlapce nenápadně ho prošacoval.  
To se ovšem nelíbilo Rychlonožkovi, který měl s šacováním okrádáním dlouholeté zkušenosti. Ostatně jeho otec byl celostátně hledaný zloděj. Vydal se proto k Mirkovi, zrovna, když Dlužín šacoval spícího Mentolku, kterého si Rychlonožka předtím vyhlédl, neboť mu z kapsy čouhala naditá peněženka.
“Dej od něj ruce pryč. Šacování je moje práce. Ty si klidně sbírej, co vypadne, ale kapsy jsou moje,” spustil Rychlonožka odvážně a naštvaně na Mirka. To se, Mirkovi vůbec nelíbilo. Nerad se vzdával byť jen jediného haléře.
“Padej odsud strako zlodějská a nech mě pracovat, nebo ti provrtám protézu,” křikl hlasitě na nevítaného dotěru. Chlapci se pustili do prudké hádky, neboť ani jeden se nechtěl vzdát tučné kořisti. Křičeli na sebe tak hlasitě, až se tvrdě spící Mentolka probudil.
“Co se to tu děje?” ptal se rozespale.
“Ty se do toho nepleť,” okřikli ho oba zlodějíčci a pokračovali v hádce. Naštvaný Mentolka se zvedl a chtěl, alespoň jednoho z nich chytit. Když pobertové viděli, že je Mentolka silnější než oni, dali se zbaběle na útěk. Rozzuřený Jarek se hnal za nimi. Jenže jak Rychlonožka, tak Dlužín byly z podobných příhod vytrénováni a jistě by Mentolkovi zmizeli z oči, nebýt toho, že na kraji paloučku se utábořil Jindra Houska se svou pověstnou krabicí Malý chemik. Právě připravoval nějakou sloučeninu, když do něj v plné rychlosti vrazil Rychlonožka. Záblesk. Výbuch. Mračno prachu. Když se dým po výbuchu rozptýlil, byla v zemi jen obrovská jáma a v ní všichni chlapci. Dlužín, Mentolka, Rychlonožka a Houska se pustili do obrovské pranice, kdy bojoval každý s každým. Asi po půl hodině jim došli síly a vyčerpaně leželi na dně jámy. Když nabrali trochu sil, pokusili se vylézt, ale nešlo to. Stěny kráteru byly příliš příkré. Zkusili volat o pomoc, ale bylo to marné. Všichni chlapci z paloučku utekli hned po výbuchu. Všichni, až na jednoho. Zmatený Červiváček běžel od výbuchu tak nešikovně, že spadl do kráteru. Celou dobu se raději neozýval, neboť nechtěl být zatažen do divoké rvačky. Ležel schoulený částečně zasypaný hlínou a ani se nehýbal. Ale nakonec to ale nevydržel.
“Já mám hlad,” ozval se ustrašeně. Ostatní se rozhlédli a zjistili, že v jámě je ještě jeden obyvatel. I ostatní měli hlad. Dívali se na sebe a uvažovali. Všichni to byli sebevědomí jedinci, kteří se nikdy s nikým o nic nedělili. Jenže teď jsou v pasti. Postupně, až na Dlužína, prohledali své kapsy a dali do placu nalezené jídlo. Pak se rozdělili rovným dílem. Všichni se posilnili a znovu uvažovali o nastalé situaci. Snažili se přijít na to, jak z pasti uniknout. Padaly různé návrhy. Ale žádný nefungoval. Nepomohlo ani to, že pokusili postavit se ke stěně a postupně vyšplhat jeden druhému na ramena. Jáma byla moc hluboká.
Znovu se pohádali, když jeden na druhého házel, kdo za to může. K rvačce naštěstí nedošlo. Na to byli příliš vyčerpaní. Když se uklidnili, začali si vyprávět své životní příběhy. Nevědomky se při tom velice sblížili. když si to uvědomili, rozhodli se, že pokud se jámy dostanou, založí společný klub. Zbývalo jen rozhodnout se, kdo jim bude velet. Všichni se podívali na Mirka. To, že ani v takové závažné, život ohrožující, situaci se nechtěl dělit na ně udělalo velký dojem a zvolili ho vedoucím budoucího klubu.
Pomalu se stmívalo a chlapci uvažovali, jaké to asi bude přespat v kráteru. Mirek a Jarek to brali jako dobrodružství, zatímco Jindra Houska, Rychlonožka a Červiváček dostali strach a začali plakat. Do toho se z lesa ozval hlas straky. Chlapcům to bylo jedno, jen Rychlonožka zpozorněl. Přiložil ruce k ústům a vyloudil z úst zakrákání havrana. Straka se znovu ozvala, tentokrát blíž. Rychlonožka se zaradoval.
“To je táta. Přišel mě hledat. Při našich loupežných operacích, o kterých jsem vám povídal, se nám často stane, že se navzájem ztratíme. Proto jsme vymysleli systém jak na sebe nenápadně upozornit,” vysvětli překvapeným chlapcům za novu zakrákal. Měl pravdu. Zanedlouho se na kraji kráteru objevil Rychlonožkův otec. Hodil uvězněným chlapcům lano a postupně je vytáhl.

Chlapci si domluvili schůzku na druhý den a vydali se ke svým domovům. Tak započal chlapecký klub, který se nejprve jmenoval Kluci z jámy, jenž se později přejmenoval na Pomalé kulky.

Žádné komentáře:

Okomentovat