26. 5. 2017

Praha, Ostrava nebo Plzeň?

Musím přiznat, že jsme s mým kolegou ve při. Ano, je to správně napsané s mezerou. Nejsme žádná prasata, ale máme vědecký spor.
Jde o místo, kde Pomalé kulky žily. Slovutný akademik Déma se domnívá, že Dlužínovi chlapci žili v Praze. Někde v okolí starého města, kde je spousty křivolakých uliček a do dnes tam nefunguje elektřina. Tiskařský blok se dle něho nacházel mezi ulicemi Řásnovka a Haštalská. Údolí záře se prý nacházelo v místech, kde jsou dnes Letenské sady. Tichá strana se pak nacházela v oblasti za Národním technickým muzeem.
To je podle mých výzkumů naprostý nesmysl. Ani Ostrava, kterou obhajuje člen korespondent Dominik Jirásek, to nemohla být. Ano, město je zničené a zdevastované, O tom není pochyb, ale nemůže zato válka mezi Tichou stranou a Sténadly, nýbrž šílená těžba uhlí a ocelářský průmysl.

Zkoumáním dochovaných záznamů o Pomalých kulkách a dozimetrických měřeních na různých místech České republiky jsem dospěl k názoru, že chlapci museli prožít svá dobrodružství v Plzni. Sténadla jednoznačně patří na Bory. Do dnes zde mnoho lidí sténá, když je vezou do věznice. Zaostalost této čtvrtě je vidět na první pohled. Normální lidé sem nechtějí chodit a raději se této čtvrti vyhýbají.
Tiskařský blok se nacházel v místech bývalých kasáren. To mu by i odpovídaly poznámky, které uvádí, že celý tiskařský blok byl vystavěn z armádního rozpočtu. Existují domněnky, že tiskařský blok byl jen zástěrkou tajného špionážního objektu.
Tichá strana o které se záznamy zmiňuji, nejspíš označuje Slovany. Je též možné, že by se mohlo jednat o Lochotín, ale to není příliš pravděpodobné. Z mého pátrání vyplývá, že klubovna Pomalých kulek byla zřejmě v ulici Jetelová.
V zápiscích nalezené označení Dudlezce velice pravděpodobně náleží dnešní městské části Doudlevce.

Naprosto jisté je, že Slunečné údolí, po Poloviční válce známější jako Údolí záře, je dnešní České údolí. Toto údolí válkou zdevastované muselo být z větší části zatopeno antiradiačním roztokem. Tak vznikla dnešní nádrž České údolí. Díky speciálnímu roztoku poklesla radiace způsobená použitím atomových zbraní na přijatelnou hodnotu. Ve zbylé části údolí byla vybagrována kontaminovaná zemina a byla odvezena do Temelína jako vysoce jakostní jaderné palivo. Na vytěžená místa byla natažena olověná fólie. Na ní byla navezena nová kvalitní zemina a celé místo bylo osázeno speciální radiaci potlačující zelení. Dnes už by nikdo nepoznal, že zde proběhla nejvíce zničující bitva v lidských dějinách.
Pochopitelně, při pohledu do mapy, můžete namítat, že zmiňované městské části spolu moc nesousedí, jak by se z příběhů o Pomalých kulkách dalo usuzovat. Jenže zapomínáte na jednu důležitou věc. Tou je městský drift, který způsobuje posun městských čtvrtí. Zde byl tento drift silně umocněn použitím tektonických zbraní. Nikde se to sice příliš neuvádí, ale již během poloviční války došlo k vzájemnému posunutí městských částí o několik kilometrů. Ten to drift pak pokračoval i po válce. Přetrval až do dnešních dnů, byť ve velice slabé podobě.

13. 5. 2017

V pasti


Izolanti včele s Izoldem zjistili, že Voltové pod vedením rozzuřeného Velkého Volta odvedli dobrou práci. Všechny přístupy do podzemí byly dokonale zabetonovány. Hnutí odporu se ocitlo v pasti. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Měli sice zásoby potravin, ale ty se dřív nebo později se vyčerpají. Všechny pokusy dostat se ven byly neúspěšné.
Izold se rozhodl, že se prokopají mimo Sténadla. Nic jiného jim nezbývalo. Vybral směr na Tichou stranu. Tichostraníci neměli Sténadelské chlapce v lásce. Obzvláště po prohrané Poloviční válce. Izolanti se pustili do práce. Kopali dnem i nocí. Pravidelně se střídali. Konečně se ocitli na území Tiché strany. Všichni se těšili, že znovu uvidí slunce a budou dýchat čerstvý vzduch. Těšili se předčasně. Velký Volt něco takového očekával, a proto do okolních čtvrtí vyslal varovnou nótu. “Pokud poskytnete útočiště Podzemnímu hnutí, vyhlásíme vám válku,” znělo jeho varování. Tichostraníci žádnou další válku nechtěli. Mnoho chlapců během nelítostných bojů zemřelo. Mnoho z nich bylo nadosmrti poznamenáno. Proto Izolanty odmítli pustit na povrch. “Vraťte se Zpátky do Sténadel, kam patříte,” vyzval je vrchní Tichostraník a zahnal Izolanty zpět do podzemí.

Co dál? Izold přemýšlel, jak se dostat z prekérní situace. Jídlo již pomalu docházelo a členové byli nervózní. Ponorková nemoc začala nabývat na síle.
“Budem pokračovat v kopání,” zavelel Izold a nastavil Azimut na Dudlezce, čtvrť, která se nacházela za Tichou stranou. Co když tam dopadnou stejně? Sahá strach z Velkého Volta až tam? Vydrží jim potraviny a síly? Zemřou v podzemí? Mají se vzdát? Podrobit se Velkému Voltovi? Prosit o odpuštění? Nikdy!
Izolanti tiše reptali, ale kopali dál. Víra v Izolda byla větší, než nepřízeň osudu. Kopali a kopali. Síly docházely. Dlouhý pobyt v podzemí jim nedělal dobře. Jeden z Izolantů zešílel. Mlátil kolem sebe lopatou a křičel, že chce sluníčko. Trvalo dlouhou dobu, než se ostatním podařilo ho spoutat. Tato příhoda ještě více podkopala již tak dost nalomenou morálku. Schylovalo se ke vzpouře. Izold vynakládal všechno své řečnické umění na přesvědčení ostatních, aby pokračovali v pokání. Sám šel příkladem. Kopal co mu síly stačily. Vyčerpaně padl únavou. Jeho výkon protáhl tunel o pár desítek metrů. Prokopa Divišová vyndala zaměřovač, aby zjistila aktuální polohu. Nevěřila vlastním očím. Konečně opustili prostor Tiché strany. Ocitli se v Dudlezcích. Všichni začali kopat jako šílení. Pomalu, ale jistě se blížili k povrchu. Co je tam očekává?

8. 5. 2017

Palouček Petra Zahálky

Městská část Dudlezce se dostala do dluhů, a tak byla přiřazena pod Tichou stranu. Starosta Tiché strany Igor Kratina měl s Dudlezáky nevyřízené účty, proto nechal celou čtvrť zbourat a udělat z ní park. Byl to velice rozsáhlý park. Zpočátku bylo mnoho míst, o kterých návštěvníci nevěděli. Když někdo objevil zajímavé místo, bylo pojmenováno po něm. To se stalo i Petru Zahálkovi. Jeho jméno se k němu krásně hodilo, neboť to byl chlapec, který se vyhýbal jakékoli pracovní činnosti. Jednou, když byla velká akce na zvelebení Dudlezcového parku, hledal místo, kde by se zašil, aby nebyl na očích. Prodral se křovinami a objevil nádherný palouček.
“To je místo jak stvořené pro mě. Tady se to bude zahálet,” zajásal a ulehl na vyhřátou trávu. Prolenošil zde celý den, zatímco ostatní těžce pracovali. Večer se nenápadně připojil k pracující se mládeži a tvářil se, že je uondán prací.

Druhý den udělal největší chybu svého života. Pochlubil se paloučkem ostatním chlapcům. Naivně si myslel, že palouček nikdo nenajde. Místo však bylo objeveno velice záhy. Na počest svého objevitele, byl prostor pojmenován Paloučkem Petra Zahálky. Ten ale toto místo již nikdy nenavštívil. Palouček se stal vyhlášeným a velice navštěvovaným. To se Petrovi nelíbilo, neboť to byl zapřísáhlý samotář.
Palouček se stal všeobecně oblíbeným místem. Rád sem chodil i Mirek Dlužín, neboť při povalování často chlapcům z kapsy vypadla nějaká ta koruna. Pro Mirka a jeho bystrozrak nebyl problém ztracené mince najít. Pro jistotu si pomáhal i silným magnetem a detektorem kovu. Pravidelně luxoval trávník paloučku vydávající se za údržbu parku. Prolétal se mezi válejícími se hochy, aniž by vzbuzoval větší pozornost. Mirek byl spokojený, neboť nálezných mincí bylo mnoho. Přesto mu jeho hamižnost nedala, a když viděl spícího chlapce nenápadně ho prošacoval.

To se ovšem nelíbilo Tryskonožkovi, který měl s šacováním okrádáním dlouholeté zkušenosti. Ostatně jeho otec byl celostátně hledaný zloděj. Vydal se proto k Mirkovi, zrovna, když Dlužín šacoval spícího Mentolku, kterého si Tryskonožka předtím vyhlédl, neboť mu z kapsy čouhala naditá peněženka.
“Dej od něj ruce pryč. Šacování je moje práce. Ty si klidně sbírej, co vypadne, ale kapsy jsou moje,” spustil Tryskonožka odvážně a naštvaně na Mirka. To se, Mirkovi vůbec nelíbilo. Nerad se vzdával byť jen jediného haléře.
“Padej odsud strako zlodějská a nech mě pracovat, nebo ti provrtám protézu,” křikl hlasitě na nevítaného dotěru. Chlapci se pustili do prudké hádky, neboť ani jeden se nechtěl vzdát tučné kořisti. Křičeli na sebe tak hlasitě, až se tvrdě spící Mentolka probudil.
“Co se to tu děje?” ptal se rozespale.
“Ty se do toho nepleť,” okřikli ho oba zlodějíčci a pokračovali v hádce. Naštvaný Mentolka se zvedl a chtěl, alespoň jednoho z nich chytit. Když pobertové viděli, že je Mentolka silnější než oni, dali se zbaběle na útěk. Rozzuřený Jarek se hnal za nimi. Jenže jak Tryskonožka, tak Dlužín byly z podobných příhod vytrénováni a jistě by Mentolkovi zmizeli z oči, nebýt toho, že na kraji paloučku se utábořil Jindra Houska se svou pověstnou krabicí Malý chemik. Právě připravoval nějakou sloučeninu, když do něj v plné rychlosti vrazil Tryskonožka. Záblesk. Výbuch. Mračno prachu. Když se dým po výbuchu rozptýlil, byla v zemi jen obrovská jáma a v ní všichni chlapci. Dlužín, Mentolka, Tryskonožka a Houska se pustili do obrovské pranice, kdy bojoval každý s každým. Asi po půl hodině jim došli síly a vyčerpaně leželi na dně jámy. Když nabrali trochu sil, pokusili se vylézt, ale nešlo to. Stěny kráteru byly příliš příkré. Zkusili volat o pomoc, ale bylo to marné. Všichni chlapci z paloučku utekli hned po výbuchu. Všichni, až na jednoho. Zmatený Červiváček běžel od výbuchu tak nešikovně, že spadl do kráteru. Celou dobu se raději neozýval, neboť nechtěl být zatažen do divoké rvačky. Ležel schoulený částečně zasypaný hlínou a ani se nehýbal. Ale nakonec to ale nevydržel.

“Já mám hlad,” ozval se ustrašeně. Ostatní se rozhlédli a zjistili, že v jámě je ještě jeden obyvatel. I ostatní měli hlad. Dívali se na sebe a uvažovali. Všichni to byli sebevědomí jedinci, kteří se nikdy s nikým o nic nedělili. Jenže teď jsou v pasti. Postupně, až na Dlužína, prohledali své kapsy a dali do placu nalezené jídlo. Pak se rozdělili rovným dílem. Všichni se posilnili a znovu uvažovali o nastalé situaci. Snažili se přijít na to, jak z pasti uniknout. Padaly různé návrhy. Ale žádný nefungoval. Nepomohlo ani to, že pokusili postavit se ke stěně a postupně vyšplhat jeden druhému na ramena. Jáma byla moc hluboká.
Znovu se pohádali, když jeden na druhého házel, kdo za to může. K rvačce naštěstí nedošlo. Na to byli příliš vyčerpaní. Když se uklidnili, začali si vyprávět své životní příběhy. Nevědomky se při tom velice sblížili. když si to uvědomili, rozhodli se, že pokud se jámy dostanou, založí společný klub. Zbývalo jen rozhodnout se, kdo jim bude velet. Všichni se podívali na Mirka. To, že ani v takové závažné, život ohrožující, situaci se nechtěl dělit na ně udělalo velký dojem a zvolili ho vedoucím budoucího klubu.
Pomalu se stmívalo a chlapci uvažovali, jaké to asi bude přespat v kráteru. Mirek a Jarek to brali jako dobrodružství, zatímco Jindra Houska, Tryskonožka a Červiváček dostali strach a začali plakat. Do toho se z lesa ozval hlas straky. Chlapcům to bylo jedno, jen Tryskonožka zpozorněl. Přiložil ruce k ústům a vyloudil z úst zakrákání havrana. Straka se znovu ozvala, tentokrát blíž. Tryskonožka se zaradoval.
“To je táta. Přišel mě hledat. Při našich loupežných operacích, o kterých jsem vám povídal, se nám často stane, že se navzájem ztratíme. Proto jsme vymysleli systém jak na sebe nenápadně upozornit,” vysvětli překvapeným chlapcům za novu zakrákal. Měl pravdu. Zanedlouho se na kraji kráteru objevil Tryskonožkův otec. Hodil uvězněným chlapcům lano a postupně je vytáhl.

Chlapci si domluvili schůzku na druhý den a vydali se ke svým domovům. Tak započal chlapecký klub, který se nejprve jmenoval Kluci z jámy, jenž se později přejmenoval na Pomalé kulky.