30. 1. 2017

Pátrači

Zpočátku bylo Voltské hnutí spontánní a jednomyslné. Všichni chtěli být Volty. Soutěžili mezi sebou o to kdo bude mít v baterii větší napětí. Kdo se dostane výš ve Voltské hierarchii. Všechno bylo úžasné. Ještě nikdy svět neviděl tak jednotnou mládež. Sténadla zalil duch jednoty.
Nicméně po čase nadšení opadlo. Někteří hoši přestávali mít o příslušnost k Voltům zájem. Odmítali se podvolovat autoritám a chtěli si dělat co chtějí. Velký Volt Henry Weber se na to nemohl dívat. Rozhodl se navrátit zbloudilá ovce zpět mezi Volty.

Nechal založit malé pátrací skupinky, které měli vyhledávat odpadlíky a přivést je znovu mezi Volty. Velitel takové skupinky měl výsadu nosit nich na prsou světlomet. Čím více úspěchů měla skupinka při napravování kacířů, tím větší světlomet mohl velitel nosit. Pátrací skupiny byly velice výkonné. Brzy se jim podařilo vyhledat všechny odpadlíky a “přesvědčit” je o nutnosti návratu mezi Volty. Zdálo se, že tím jejich činnost skončí a obyčejní hoši v ulicích Sténadel si budou moci spokojeně hrát. Ale Henry Weber byl úspěchem svých misionářů tak nadšen, že zvýšil jejich pravomoci a nařídil jim trvalou kontrolu všech Voltů.

Pátrači začali namátkově kontrolovat Volty všech kast a zjišťovali jejich oddanost Velkému Voltu a Voltské myšlence. Každé provinění či nedostatek oddanosti okamžitě hlásili. Příslušní sekční šéfové pak daného hříšníka tvrdě potrestali. Tresty byly tak kruté, že dotyčný příště při setkání s pátrači, raději dobrovolně věnoval velký peněžní obnos, aby pátrači byli tak laskaví a jejich přečin nenahlásili. Brzy se to stalo nepsaným zvykem. Pátrači část vybraných peněz věnovali Velkému Voltu, aby jim zachoval přízeň. Velký Volt ji za to na oplátku neustále zvyšoval jejich pravomoci a přimhouřil oči nad některými přehmaty. Pátrači se díky tomu stali jednou z nejmocnějších skupin ve Sténadlech. Jejich nepsaným šéfem se stal Volt s leteckým reflektorem na prsou. Byl nejvíce obávaným pátračem. Všichni Voltové si dávali moc dobrý pozor na to, co před ním řeknou. Vždy uctivě vyjádřili svou loajalitu k Voltskému hnutí. Nikdy si před ním nedovolil žertovat.

Tradovalo se, že jednou do Sténadel pronikla jakási skupina cizáků převlečených za Volty. Letecký reflektor na ně narazil a hned zavětřil něco podezřelého. Po několika dotazech, na které odpovídali čím dál podivnějšími výmluvami na ně udeřil jasnou otázkou, koho budou volit v nacházejících volbách.  Napěťovce nebo Proudníky? Cizáci odpověděli něco nesmyslného a začali prchat. Letecký reflektor hned rozjel největší stíhání, jaké kdy Sténadla zažila. Nakonec se ho zúčastnili prakticky všichni Voltové, kteří tu v danou dobu žili. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Nikomu se nezvané cizáky nepodařilo polapit. Zmizeli, jako kdyby se vypařili. Letecký reflektor po nich pátral ještě několik let, ale marně. Nakonec rozšlapal svůj letecký reflektor a rezignoval na své členství ve Voltské organizaci. Ale to neměl dělat. Brzy ho navštívila skupinka Pátračů ...

24. 1. 2017

Ježek

Jednou Tláskač onemocněl. Byla to krutá nemoc. Byl tak zesláblý, že se nemohl bez pomoci dostat z postele. Byť nemocný a blouznil z horečky, jeho mozek stále pracoval na vynálezu. Když se mu trochu ulevilo chtěl si ověřit nápad, který jej v agónii napadl. Popadl komunikátor a začal vyhledávat potřebné informace. Jenže v té chvíli mu došly baterie. Nabiječku měl v šuplíku, ke kterému se díky nemoci nemohl dostat. Tláskače to naštvalo a rozhodl se, že s tím musí něco udělat.

Jak řekl, tak také udělal. Jen co se uzdravil, pustil se do otázky vždy dostupné nabiječky. Čím víc o problému uvažoval, tím mu bylo jasnější, že nemá smysl vyvíjet nějaké roboty, které by mu nabiječku přinesli, neboť zde hrozilo, že se porouchají nebo jim dojdou baterie. Bylo nutné vymyslet chodící nabiječku na organické bázi. Tláskač vzal tedy elektrického rejnoka a ježka a začal je křížit. Nakonec se mu to povedlo. Volba ježka se ukázala velice prozíravá, neboť postupem doby se Tláskačovi podařilo vypěstovat na každé bodlině jiný konektor. Takže nebyl problém dobijet jakýkoliv přístroj.
Od té doby neměl s dobíjením přístrojů problémy. Elektrický ježek si hrál, ale jak Tláskač zapískal, přicupital a dobil požadovaný přístroj. při normálním krmení dával živý akumulátor standardních devět voltů, ale pokud dostával speciální energopiškoty dokázal své napětí vyhnat až na padesát voltů.    

Když se o Tlaskáčově ježku dozvěděl Dlužín okamžitě si uvědomil, že by z toho mohl být dobrý byznys. Věřil, že nějaký potomek Tláskačova ježka musel přežít. Vyhlásil proto po ježkovi pátrání. Pomalé kulky začali obcházet všechny prodejny zvířátek. Navštívili i zoologickou zahradu. Vyptávali se lidí zda neviděli nějakého ježka. Pokud ano, hned tam spěchali. Vždy konkrétního jedince pečlivě změřili. Ale žádný nevykazoval sebemenší napětí. Nakonec se jim pátrání podařilo. V opuštěné zahrádkářské kolonii našli podivného tvora se spoustou konektorů na zádech. Okamžitě věděli, že je to on. Mirek byl nadšený a ještě nadšenější byl, když zjistil, že je ježek březí. Jen co se akumulátorky narodili, vyhlásil aukci. Výdělek byl obrovský. Z utržených peněz zařídil Mirek velkochov. Pomalé kulky, které museli zvířátka opatrovat a vynášet bobky, nejprve protestovali. Ale když se byznys pořádně rozjel byli spokojení. Už nemuseli pracovat, neboť si mohli najmout profesionální ošetřovatele.

Tržby za prodané jedince byly opravdu velké a navíc mladí akumulátůrci poskytovali dostatečnou energii, že ji mohli prodávat elektrárnám. Energofarma Pomalých kulek se stala světoznámou.

18. 1. 2017

Tichá strana


Tichá strana byla starobylá čtvrť, kde byly ulice stále ještě osvětleny loučemi a někde dokonce i kostelními svícemi. Byla zde dokonce i jedna ulička, která byla osvětlena jen lucerničkami z vánočních stromků. V jiné zavedli místní starousedlíci chov světlušek, které pak nalepovali na obrovské desky a ty opíraly na rozích. Tím tyto kouty získaly zvláštní, podmanivé kouzlo. Snad proto sem málokdo chodil. Čas se zde zastavil. Pokrok neměl šanci. Lidé zde odmítali jakékoliv novoty, včetně televize, telefonu, rádia, internetu, tabletu a podobných nesmyslů. To se týkalo jen dospělých obyvatelů čtvrti. Mladí pochopitelně moderní věcičky zbožňovali. Zbožňovali je o to více, že zde byly zakázané. Ale zákaz je zákaz, a tak museli své moderní přístroje schovávat. Pokud byl někdo přistižen s nepovolenou věcičkou, byl potrestán vytaháním za ucho. Odhalený přístroj musel odevzdat na příslušném úřadě, kde byl dle přísných zákonů zničen. Alespoň se tak úředníci tvářili. Ve skutečnosti přístroje pečlivě uschovávali a ve volných chvílích na nich mastili hry.

Čtvrť města dostala název podle toho, že v době krize se místní zbohatlíci přestěhovali do jiných částí, jako například Borce, Bohatov, Drahotín, Prachovice, Prkenice, atd. Zůstala jen chudina. Hladové chudině nezbylo nic jiného, než se živit rybařením. Seděli na pravé straně řeky Hltavy a civěli na pruty. Lidé z okolních čtvrtí o nich říkali, že to jsou tišší blázni. Čtvrti, která se původně jmenovala Chytrov se začalo říkat Strana tichých bláznů, až se to postupně změnilo na Tichou stranu.

Postupem času získal název Tichá strana i druhý význam, neboť sem začali chodit hluchoněmí lidé z ostatních čtvrtí. Chodit po ulici bylo nebezpečné, neboť pokud neopatrný chodec míjel osoby zabrané do hovoru, mohl dostat do nosu při rozmáchlých gestech diskutujících. Bohužel to nebyla jediná negativní věc, s kterou jste se zde mohli setkat. Do Tiché strany se začali v houfech stahovat kapsáři, měli zde poměrně snadný a hlavně bezpečný výdělek. Místní hluchoněmí strážníci se snažili jak jen to šlo, ale i oni přicházeli o obušky, čepice, ba i o služební zbraně. Z těchto důvodů chodili takovým zvláštním, až tanečním krokem, při kterém neustále rotovali kolem své osy, aby viděli vše co se kolem nich děje. Děti se jim smály a pokřikovali na ně posunky že jsou točníci, ale jen do té chvíle, než s nimi strážníci zatočili.

13. 1. 2017

Strašný konec Pomalých kulek!

Minulé léto jsme s Doctorem navštívili Osvětim, velice smutné místo. Úžasnou náhodou jsme tam potkali místního správce Měška Podiguhodnego, který nám dovolil nahlédnout do jinak vzácně přístupného archivu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme téměř nahoře objevili otrhaný deník jistého pana Jacka Vacka. Nebyli bychom si ho všimli, kdyby nás nezaujal podivný nákres na jeho deskách. Ano, jednalo se téměř s jistotou o nákres ježka v kleci. Jak se sem tento deník dostal...a co je v něm vlastně napsáno? Měšek nám kupodivu vyšel vstříc a sešit nám na půl hodiny zapůjčil. Během ní jsme nelenili a celý si ho přefotili do mobilního telefonu. Teprve v Praze, při jeho čtení jsme zjistili, co se nám dostalo do rukou - byl to pravdivý a zároveň velice nešťastný konec Pomalých kulek. Jacek Vacek byl zřejmě vězněný spolu s hochy tohoto klubu a jak sám poznamenává "musel jsem to zaznamenat pro další generace!" Jak sám dál píše, papír si tajně sehnal v účtárně a na rozdíl od ostatních, kteří ho jedli, neb hlad byl strašlivý a všudypřítomný (Jacek byl na papír totiž alergický, míval po něm průjem, zvláště po toaletním) se rozhodl, že ty dávné příběhy, které mu hoši vyprávěli musí stůj co stůj zapsat. Jaké to bylo hrdinství si dnes lze těžko představit, ovšem jen díky jemu se podařilo celkem věrohodně rozklíčovat smutný a v mnoha případech burcující konec Pomalých kulek. Jak k tomu došlo? Jacek píše: "Byl tu se mnou nějaký Dlužín, údajně z Prahy, a jak jsme všichni věděli, byl opravdu hoden svého jména. Nikdy nikomu nepůjčil ani drobek chleba, sysloval staré kůrky a na nedělní burze na apelplace s nimi bezohledně kšeftoval. Oproti tomu to nesnižuje jeho obrovskou starostlivost o ostatní, kterým v případě největší nouze ZCELA zdarma věnovával nemalé kousky chleba se slovy: "Já jsem si předtím dělal srandu." Jak jsem zjistil, byl prý členem jakéhosi chlapeckého sdružení, které vyznávalo woodcraftové přírodní zásady a spolu s dalšími morálními zábranami je úspěšně roubovalo na svůj každodenní život. Klub velice dobře prospíval až do doby, kdy se chlapci seznámili s jiným klubem ze stejné čtvrti- s Rychlými šípy. Dle jeho slov to byl panovačný a krutý klub, jeho členové pocházeli z těch nejhornějších miliardářských až milionářských vrstev. Tito kluci měli vše to, na co si obyčejný smrtelník nemohl pomyslet ani ve snu - peníze, moc, jídlo, kamarády, ba i jiné věci. Není divu, že poctivé a naivní Pomalé kulky neodolaly vyjímečné nabídce Rychlých šípů na dobrodružný výlet vlakem do Terezína. Tyto chlapecké bestie byly totiž povolány do transportu a díky svým stykům a úlisnosti se jim podařilo Pomalé kulky přesvědčit, aby jeli místo nich. Hoši prý byli natěšení, sbalili si torny, maminky jim namazaly poslední čerstvý chléb v jejich životě a ráno 22.4.1942 nastoupili s mnoha jinými do vlaku, který bohužel zároveň znamenal smrt. To ale oni nevěděli. Pravda, přišlo jim prý divné, proč si nemohou sednout, proč nemají žádný přísun vody a potravy (tu naštěstí měli s sebou), ale jako správní zocelení skauti to vše brali jako přípravu na skutečný, ničím nepřikrášlený život." Je toho mnoho, co deníček skrývá a snad někdy příště z něho opět přineseme nějaký výňatek. Ale je třeba dodat, že některé skutečnosti, které jsme pak s Doctorem objevili v komiksu o Rychlých šípech mnohé naznačují. Vždyť Jaroslav Foglar o těchto věcech musel něco vědět, nebo alespoň tušit, tak proč jejich taková idealizace? O to víc zamrzí poválečný vývoj, kdy na příbězích o "čestných" Rychlých šípech vyrůstalo několik generací kluků a holek. My, kteří víme jak to skutečně bylo se sice občas pousmějeme nad jejich "veselými" příhodami z klubového dění, ale je to trpký smích, přímo mrzne na rtech...to, když si uvědomíme, jak skončili jiní kluci, kluci plni ideálů, nezředěného mládí a poctivosti. Však čas ukáže, kdo měl pravdu a jak se věci měly. Není možno si nevšimnout různých náznaků, které pan Foglar vsouval "mezi řádky." Trápilo ho svědomí? Snad... Však si dobře vzpomínáte na tu příhodu se záchranou žebráka na zamrzlém rybníku, kdy Rychlonožka volá směrem k Dušínovi: "Okamžitě zpátky! Rozkazuji ti to, nebo tě vyloučíme z klubu!" Zde je patrná roztříštěnost v klubu, jejich snaha o vládu jiných jednotlivců nad ostatními, jejich, a já se to nebojím nazvat drzou vznešeností! A tak bychom mohli pokračovat. Je to smutné čtení a řečeno jasněji - jsou to špatné zprávy pro celé klučičí hnutí!