Pomalé kulky a vánoce

Vztah Pomalých kulek k vánocům byl ambivalentní. Mirek vánoce miloval, neboť v tu dobu měl jeho klub finanční žně. Zatímco zbylí chlapci vánoční období nesnášeli, ba přímo nenáviděli.

Vše začalo to již začátkem prosince, kdy museli hoši v noci tajně chodit do lesů a řezat stromky. Kdo nestihl za večer dotáhnout alespoň deset stromků dostal od Mirka, který seděl před klubovnou a nakradené stromky prodával, černý puntík. Za pět puntíků buď musel zaplatit pokutu, která byla mezi hochy známější pod pojmem výpalné, nebo musel odpracovat jednu šichtu v místním lomu a vydělané peníze odevzdat vydřiduchovi - Dlužínovi.

Další akcí byl výkup kaprů. Za peníze vydělané prodejem stromků nakoupily Pomalé kulky kapry. Chlapci nekupovali jeden nebo dva kusy, ale vše co daný obchodník měl. Postupně takto vykoupili všechny ryby v celé Tiché straně a nejbližším okolí. Pak do ryb nacpali olůvka a vše se ziskem prodali.
Ale ani tím utrpení chlapců nekončilo. Dlužín je pravidelně vyháněl na vánoční trhy. Zde chlapci museli okrádat nepozorné občany. Díky dlouhodobému tréninku jim to šlo jako po másle. Chlapcům se to nelíbilo a prosili, aby o vánocích krást nemuseli, že stačí to co nakradli během roku. Dlužín však byl neoblomný a na okrádaní spolubližních trval. Jeho touha po penězích byla neukojitelná.

Nejhorší byl pro chlapce štědrý den. Mirek všechny vyhnal na Tiché náměstí, což bylo největší náměstí na Tiché straně. Mělo rozlohu deset hektarů. Tryskonožka byl odveden na jeden konec náměstí. Zde mu byla odebrána protéza, aby nemohl utéci. Musel si sednout na promrzlou zem a žebrat. Nesměl (bez protézy ani nemohl, ledaže by se plazil, což se mu v mazu příliš nechtělo) z místa dokud si pro něho zbytek party nedošel. Občas se mu stalo, že přimrzl. V tom případě musel žebrat do té doby, než přišla obleva. Jednou tak zůstal až do velikonoc.

Ani ostatní na tom nebyli o moc lépe. Mirek je zavedl na druhý konec náměstí, postavil před ně velkou námořnickou truhlu a donutil chlapce zpívat koledy. Hoši zpívali tak falešně, že lidé raději hodili do truhly penízek, aby to nemuseli poslouchat. Díky tomu byla truhla celkem brzy plná.

Konečně se mohli vrátit do klubovny. Cestou se stavili pro Tryskonožku. Pokud nebyl přimrzlý, vzali ho sebou. V klubovně si stoupli před ukradený stromeček a Mirek dal každému dárek - stírací los. Dlužín losy předtím důkladně prověřil, pod svým super výkonným rentgenem. Šlo o losy, které nevyhrávaly. Pokud náhodou narazil na výherní los, nechal si jej a nahradil jej jiným nevýherním. Chlapci vzali losy a pak, jako každý rok, pěkně setřeli.

Lov syslíků

Jak bylo již zmíněno, Pomalé kulky chovaly různá zvířátka. Nejvíce měli syslíků. Bylo to způsobeno tím, že Mirkovo nejoblíbenějšími zvířátky byli křečci a sysli. Křečci pro své zásobovací vaky po obou stranách pusy a syslíci zejména proto, jak si dokáží nasyslit velké množství potravy. To Mirkovi velice imponovalo. Tak trochu mu to připomínalo jeho vášeň pro sbírání mincí.

O křečky byl velký zájem a klubovní pokladna, ze které Dlužín pravidelně vybíral svou 90% daň, se díky tomu rychle plnila. Ale o roztomilé syslíky zájem nebyl. To Mirka štvalo, obzvláště, když se podíval na účet za žrádlo. Navíc se syslí kolonie velice rozmnožila a nebylo kam dávat další přírůstky. Přesto všechno Mirek zásadně odmítal syslíky jen tak vypustit do přírody. Dlužín v nich viděl zdroj bohatství a nehodlal se ho vzdát přes hlasité protesty ostatních členů Pomalých kulek. Ti syslíky nenáviděli, neboť vzhledem k jejich množství se kydání klecí stávalo nebezpečnou operací. Syslíci na ně útočili, kdykoli sáhli do klece. Četné škrábance a bolestivé hryzance byly denní záležitostí. Chlapci vymýšleli jak se syslů nenápadně zbavit, ale nešlo to. Mirek, jako by něco tušil, začal syslíky pravidelně přepočítávat. Za každého chybějícího sysla, museli zaplatit obrovskou pokutu. Navíc pak měl dotyčný celý týden úklidovou službu.

“Jak vyvolat o syslíky zájem?” přemýšlel Dlužín. Musím začít v našem klubu. Když začnou mít moji chlapci o syslíky zájem, jistě se to pak rozšíří i mezi ostatní chlapce z Tiché strany. O tom neměl pochyb. Věděl, že Tryskonožka a Červiváček jsou strašné drbny. Jistě se všem okamžitě pochlubí. Ale jak je motivovat k zájmu o syslíky? Jak zlomit tu jejich proklatou nenávist? Chtělo by to nějakou soutěž. Vtom dostal nápad. Sice mu bylo trochu líto, že někteří syslíci přitom přijdou o život, ale účel světí prostředky. Hlavně že budou prachy. Hned šel chlapce seznámit se svým nápadem.

“Jak by se vám líbilo zabít syslíka?” zeptal se Mirek jako by nic. Chlapci začali skákat nadšením. Jindra Houska dokonce začal tancovat indiánský rituální tanec radosti.
“Má to ale jednu podmínku,” pokračoval Mirek. Chlapci přestali vískat a zpozorněli. Dalo se čekat, že to nebude jen tak. Obzvláště, když šlo o nápad z Mirkovi hlavy. Mlčky čekali co přijde. Čekali to nejhorší.
“Než vám povolím syslíka ulovit, budete muset splnit předepsaný úkol. Pokud úkol splníte, můžete syslíka ulovit, ale stáhnete ho a jeho kůžičku si našijete na kabát. Každý měsíc pak vyhodnotíme nejlepšího lovce syslíků a ten pak za odměnu dostane deset korun. Seznam úkolů máte tady,” řekl Mirek a podal chlapcům dlouhý pruh papíru s úkoly. Chlapci se k papíru vrhli jako sršni. Jak se dalo čekat, nebyly úkoly jednoduché. Kupříkladu šlo syslíka hbitosti což byla krádež pneumatiky z jedoucího automobilu. Nebo syslíka komunikace což znamenalo opití bankovního úředníka a vymámení hesla k sejfu. Či syslík zručnosti, kde bylo úkolem co nejvěrněji napodobit mince či bankovky vydávané státní bankou. A pochopitelně zde bylo mnoho dalších úkolů.

“Tak co? Jak se vám to líbí?” zeptal se Mirek po chvilce. Chlapci mlčeli a přemýšleli. Moc se jim do úkolů nechtělo. Byly to velice těžké úkoly.
“Vem to čert,” prohlásil nečekaně Červiváček. “Hlavně, že se zbavíme těch hryzacích potvor. Já jdu do toho. Chci alespoň jednu potvoru zamordovat.” To strhlo ostatní, kteří doposud váhali.
“Já taky.”
“Já taky,” znělo od ostatních chlapců. Mirek se usmíval. Zase se mu podařilo donutit své chlapce udělat to co chtěl.

Hned druhý den začala soutěž. Chlapci se do ní pustili s opravdovou vervou. Jen co splnili úkol, pustili se do lovu sysla. Hoši s nefalšovanou radostí usmrcovali nenáviděné chlupaté tvory. První den přišlo o život deset syslů. A tak to šlo dál. Brzy mohutné stádo syslů prořídlo. Kabáty Pomalých kulek byly obšité syslími kůžičkami.

Jak Mirek správně předpokládal, Zpráva o lovu syslíků se rychle rozšířila. Zájem o malé chlupáče byl enormní. Brzy jim stádo zmizelo a byli nuceni dovážet syslíky s Polska, Egypta a dalších zemí. Byl to obrovský byznys. Mirek byl výsostně spokojen.

Zprávy o soutěži na lov syslíků brzy překročil hranice Tiché strany. Po čase lovila syslíky celá republika. Pochopitelně se našla i řada napodobovatelů. Například jakýsi Foglar soutěž okopíroval, jen ji přejmenoval na lov bobříků.

Podivný separátor Bruno Tláskače

Sotva Tryskonožka dovyprávěl o Arnoldu Tláskačovi a již se o slovo hlásil Mentolka. “To já znám o Tláskačovi docela jiný příběh. Můj Tláskač se jmenoval Bruno a pracoval ve výzkumném ústavu. Jeho snem bylo vynalézt universální separátor. Byl by to geniální přístroj. Vše na co by namířil by se rozpadlo na původní složky. Například kakao by se rozpadlo na mléko a kakaový prášek. Pivo by se přeměnilo na vodu, chmel a slad. Chleba na vodu, mouku sůl a kvasnice, atd.
Jenže přes veškerou snahu, přístroj stále nefungoval. Ať na mířil na cokoli, stále to zůstávalo ve své původní podobě. Byl vzteklý a nerudný. Tolik po přístroji toužil.
Chtěl získat Nobelovu cenu. Vždyť by stačilo na mířit na atom a ten by se rozpadl na jádro a elektrony. Pak by zamířil na jádro atomu a to by se rozpadlo na neutrony a protony. Proton či neutron by se rozpadl kvarky a gluony. A tak dál, až by došel na základní částice hmoty. Bylo by to tak jednoduché a elegantní. Jenže se mu to stále nedařilo. Jeho sen se pomalu rozplýval.

Právě když byl v tomto rozpoložení přišel jeho asistent a ptal se ho co chce přinést k obědu. Bruno byl naštvaný, že ho někdo ruší. Ani nevěděl co dělá. Vzal svůj separátor, namířil na asistenta a stiskl tlačítko. Z asistenta vylétlo cosi bílého a průhledného, za tím co tělo zůstalo nehybně stát, jako bez duše. "Bez duše, to je ono, " řekl si Bruno. To bílé průsvitné je asistentova duše. Neztratil duchapřítomnost. Popadl speciální laboratorní vysavač a duši nasál do zkumavky. Duše asistenta uvězněná v lahvičce se zmítala a vztekala. Chtěla se dostat na svobodu. Leč bylo to marné. Duše brzy pochopila beznadějnost svého počínání. Uklidnila se a smířila se s osudem. Slaboučkým hláskem prosila Tláskače o smilování.
Bruno se tomu jen smál. Probudila se v něm temná strana rodu Tláskačů. Tláskačové vždy toužili po ovládnutí světa. “A to mám nyní na dosah,” uvědomil si Bruno. Vykašlal se na svou vědeckou kariéru a vrhl se na ovládnutí světa. Propojit separátor a vysavač bylo pro něho dílem okamžiku. Vzal nový zdokonalený separátor, krosnu plnou lahviček a vyrazil do ulic.
Šel a na každého koho potkal namířil svůj přístroj. Duše, která byla vytažena z těla byla okamžitě nasáta do lahvičky a zašpuntována. Bruno jen zaměnil lahvičku za prázdnou a pokračoval v cestě. Bezduchá těla šla za ním a čekala na jeho příkaz. Bylo jich čím dál více. Brzy šel Bruno včele tisícového davu. Kdo ho spatřil, raději utekl.

Na Tláskače byla povolána armáda. Jenže než se dostala na dostřel, vypustil Tláskač své bezduché služebníky a ti vojáky během chvíle zmasakrovali. Bruno obešel poražené vojáky a z těch co ještě žili vysál duši. Jeho armáda neživých se znovu zvětšila. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby armáda nepoužila dálkově naváděnou letku ozbrojených dronů. Ta šíleného Tlaskače zlikvidovala.
Jak postřelený Bruno padal, roztrhla se krosna a lahvičky vypadly na chodník. Většina z nich se rozbila. Osvobození duchové se rozlétli do všech stran.

Takže pokud v noci uvidíte ducha, je to z největší pravděpodobnosti, někdo, koho Bruno Tláskač vyseparoval z jeho těla,” uzavřel Mentolka své vypravování a dal si do úst svou oblíbenou mentolku.

Podprahová reklama

Probírat se starými písemnostmi je nudná a otravná práce. Musíme prohlédnout stovky či tisíce dokumentů, než nalezneme nějaké, alespoň částečné, informace týkajících se Pomalých kulek. Ale občas to stojí za to. Objevujeme věci které bychom od Pomalých kulek nikdy nečekali. Tak jako onehdy.

Probíral jsem se dokumenty týkající se reklamy a jejích způsobů. Bylo mi jasné, že to je zbytečná práce. Neboť jsme již věděli jsme, že Pomalé kulky neměly reklamu rádi. Tedy slušně řečeno. Ve skutečnosti ji bytostně nesnášeli. Naučili se jí vyhýbat a nevnímat. Mohli stát přímo před reklamním bilboardem a stejně neměli tušení co se na něm nachází. Jejich vytrénovaný mozek to dokonale vytěsnil. Neviděli neslyšeli. Blokování reklamy měli zautomatizované, jako například vybírání poštovní schránky. Ten kdo byl na řadě otočil klíčem, zavřel oči a otevřel schránku. Rukou sáhl dovnitř a vše co našel poslepu vytřídil. Chlapci byli již tak vytrénovaní, že reklamní leták poznali na letmý dotyk. Okamžitě jej roztrhali, zmuchlali a hodili do recyklačního koše. Bylo to rychlé. Vetšinou na to stačilo deset sekund. Poté otevřel dotyčný oči a prohlédl si zbylo poštu, tedy v případě, že po provedené selekci vůbec nějaká zbyla.

Proto jsem nemohl uvěřit vlastním očím, když jsem nalezl dokument, kde bylo napsáno, že vynálezcem a prvním uživatelem podprahové reklamy byly Pomalé kulky. Poprvé ji použili ve Sténadlech pro upoutávku na v té době neznámou jídelnu Ambrosia. Proč dělali reklamu právě jídelně zatím nevíme. Celou akci provedly Pomalé kulky během hluboké temné noci, chvíli před svítáním. Obešli celou čtvrť a pod každý práh strčili svůj reklamní leták.

Ráno šli rozespalí Voltové do školy. Jakmile stoupli na práh, leták se k nim přilepil. Lepidlo fungovalo dokonale. Ať dělali co dělali, nepodařilo se jim leták odlepit. Takže měli leták neustále při sobě. Kdykoliv pohlédli na nohy či když si chtěli zavázat tkaničky, měli leták přímo před očima. Reklamní slogan se jim postupně zaryl do mozku. Na některé hochy to zapůsobilo tak silně, že se z toho zbláznili. Ostatní, byť sebevíc odolávali, dříve nebo později navštívili zmíněnou jídelnu. Pokud si zde koupili jídlo a pochválili ho, byl jim leták, za pomoci speciálního ředidla, sundán.

Díky ojedinělé reklamní akci se do té doby neznámá jídelna Ambrosie stala, takřka přes noc, světoznámou. Všude se o nové reklamě a jídelně hovořilo a psalo. Proto sem začali jezdit cizinci z celého světa.

Reklama jako taková byla zakázána ženevskou konvencí pro svou nehumánnost. Jen tak se zabránilo dalším obětem. I tak číslo 158 386 obětí hovoří za své.

V přestrojení

Izold zůstal v přestrojení, které mu poskytl Špacírův maskér a vydal se do Sténadel. Zpočátku se trochu obával zda ho někdo nepozná, ale chlapci, které míjel zůstávali v klidu. Nikdo se na něj zvědavě nedíval, nikdo se za ním neotáčel. Uklidnil se. Jeho přestrojení funguje, tak jak má. To mu dodalo odvahy do další akce. Nutně potřeboval vědět co se stalo s jeho spolubojovníky.

Dalo se předpokládat, že jsou jsou zavření, ale Izold chtěl mít jistotu a také chtěl vědět, kde přesně jsou. Také se potřeboval dozvědět, co jeho protivník, Velký volt, plánuje. Začal tedy dělat to co doposud tvrdošíjně odmítal. Zapojil se aktivně do Voltského systému.

Musel začít na nejnižší úrovni, aby to nebylo nápadné. Přihlásil se tedy do uličního výboru a začal zde aktivně pracovat. Přicházel se zajímavými podněty. Tvrdě pranýřoval nedostatky, kterých se řadoví Voltové dopouštěli. Brzy se stal velitelem ulice. Pochopitelně nevystupoval pod svým pravým jménem. Používal jméno Karel Průrazný, což bylo jméno skutečného chlapce, který byl nedávno odvezen do nemocnice, ale většina Voltů o tom nevěděla.
Brzy mu byla ulice malá a stal se velitelem sekce. Postupně postupoval Voltskou hierarchii stále výše. Jeho postup byl velice rychlý. Ještě nikdo nepostupoval tak rychle jako on. Brzy se o něho začal zajímat sám Velký Volt. Nechal si ho povolat a dal mu několik úkolů, aby ověřil, zda je Karel respektive Izold tak schopný, jak se o něm povídá. Karel Průrazný nezklamal. Naopak předčil všechna očekávání Velkého Volta. Proto jej jmenoval svým pobočníkem a směl se účastnit všech jednání, zejména pak poradního konsilia, které se konalo každý druhý pátek v měsíci. Karel se zúčastňoval i různých zákulisních jednání, které vedl Velký Volt s s zástupci různých frakcí.
Izold se brzy dozvěděl, kde jsou vězněni jeho soukmenovci. Chtěl již svou výzvědnou misi ukončit, když se doslechl o tajemném komplexu, který se nacházel pod starou zkrachovalou tiskárnou, která Voltům sloužila jako hlavní sídlo. To ho zaujalo a rozhodl se, že osvobození kolegů počká. Musí se více dozvědět více o tom co Velký Volt skrývá před řadovými Volty.

Déma a Sténadla

Můj kamarád Déma na několik dní zmizel. Nebyl k na lezení. Nebral mobil, neodpovídal na maily ani na esemesky. Nikdo nevěděl kde je. Občas se takové zmizení stávalo, ale tentokrát to bylo o několik hodin delší. Začínal jsem mít o něho obavu. Budu muset obvolat všechny bary a hospody v okolí, řekl jsem si, když v tom se objevil. Celý špinavý s úsměvem na tváři.
“To neuhodneš. Víš kde jsem byl?” Ptal se mě hlasitě.
“V hospodě,” odpověděl jsem s naprostou jistotou.
“No jasně, že jsem byl v hospodě. To je jasný, ale na to jsem se tě neptal. Hádej, kde jsem byl, kromě hospody.”
“Tak to nevím. V kanále?” hádal jsem podle jeho oblečení a zápachu, který se z něho linul.
“No, to taky. Probíhal jsem kanálem, když jsem odtamtud utíkal,” připustil Déma zklamaně.
“Odkud jsi utíkal ?”
“Ze Sténadel.”
“Nevěřím. Tentokrát jsi se opil víc než obvykle. Navíc, ty sám jsi přece v archivu zjistil, že Sténadla zanikla po fotovoltaické revoluci”
“A co je tohle,” řekl naštvaně, když viděl, že mu nevěřím. Zároveň vytáhl z kapsy baterku a žlutou diodu.
“Nechceš snad říct, že?”
“Přesně tak, je to Voltská baterka a dioda. Ukradl jsem jí jednomu Voltovi,” vysvětloval Déma, tentokrát však s radostí, když viděl jak valím oči.
“Ty jsi byl skutečně ve Sténadlech?” Vydechl jsem nevěřícně. “To mi musíš vyprávět,” Naštěstí se Déma nenechal se moc pobízet a začal mi vyprávět celý příběh.

Se Znouzectností jsme vrátili z koncertu ve Wembley. Bylo pozdě večer. Caine a Golda byli unavení, a tak šli spát. Mě se však spát nechtělo. Tak jsem zašel do mé oblíbené hospůdky U šesti strun. Tam jsem potkal Míšu Röhricha. Pivo dalo pivo a za chvíli šli paňáci sliznicí. No prostě jsem jsem ji měl jako z praku. Hostinský nás vyhnal, tak jsem musel jít domů. Ale přeci jen jsem toho vypil více než obvykle. Během chvíle jsem se ztratil. Bloudil jsem ulicemi nazdařbůh. Dostal jsem se do míst, kde jsem v životě nebyl. Přesto se mi to místo zdálo povědomé. Pak mi to došlo. To je to místo, které popisovaly Pomalé kulky. Sténadla. Rozhlédl jsem se po ulici a skutečně jsem byl ve Sténadlech. Viděl jsem chlapce, Volty s baterkami a diodami v klopách kabátů. Přemýšlel jsem o tom jak je možné, že Sténadla do této chvíle nikdo jiný neobjevil. Pomohla mi náhoda. Do jednoho domu vrazilo auto, které řídil opilý řidič. Řidiči se naštěstí nic nestalo. Vylezl z auta a vrávoravým krokem pokračoval k domovu. Dům do kterého auto narazilo, byl poškozen. Odpadla mu část zdi a velký kus omítky. Díky tomu jsem uviděl, že dům má antigravitační cívku. Také se začal proměňovat jako transformer. Zřejmě z šoku po nárazu vozidla se chtěl zamaskovat. Z původní nevzhledné bytovky se během okamžiku stal útulný rodinný domek. Tím se záhada vysvětlila. Sténadla neustéle putují městem díky antigravitaci. Také se neustále mění a kamuflují. Proto Sténadla nikdy nikdo nenašel, až na mě. Jenže tomu nikdo neuvěří, napadlo mě. Musím mít důkaz. Vydal jsem se k nejbližšímu Voltovy. Nezajímal se o mě. Voltové se zajímají jen o sebe. Dospěláci jsou pro ně vzduch. Když jsem procházel kolem Volta, vytáhl jsem zapalovač, který jsem ukradl v hospodě a zapálil jsem mu kabát.

“Pomoc, já hořím,” volal postižený Volt. Přiskočil jsem k němu a začal jsem ho zachraňovat. Strhl jsem mu kabát a začal po něm dupat, abych ho uhasil. Brzy jsem oheň uhasil. Sebral jsem kabát. Nenápadně jsem sundal baterku a diodu a dal jsem si ji do kapsy. Ohořelý kabát jsem hodil do koše. Postižený Volt mi děkoval za záchranu života.
“Co blbneš? Proč mu děkuješ? Vždyť to byl on, kdo ti kabát zapálil,” volal na něho neznámý Volt, který evidentně celý incident viděl. Dal jsem se okamžitě na útěk. Voltové se za mnou hnali jako divoké vosy. Jak jsem utíkal, přidávali se k mým pronásledovatelům další a další Voltové. Za chvíli jsem měl v patách celá Sténadla. Zdrhal jsem té přesile jak se jen dalo. Kličkoval jsem ulicemi jak kybernetický zajíc. Hodně jsem jich setřásl, ale hlavní smečka byla stále za mnou. Pak jsem se jim na chvíli ztratil, ale byl jsem v pasti. Byl jsem ve slepé uličce. Tak jsem vlezl do baráku přede mnou a zamířil jsem do sklepení. Narazil jsem na stoku. Dál cesta nevedla. Chtěl jsem se vrátit, když jsem zaslechl zvuk pronásledovatelů. Nedalo se nic dělat. Vlezl jsem do stoky a pokračoval v útěku. Nevím jak dlouho to trvalo. Nakonec stoka skončila. Vylezl jsem a zkoumal jsem kde jsem se to ocitl. Naštěstí jsem se dostal do známých končin. Byl jsem zachráněn. Tak to je celý příběh.
“Takže nevíš, kde se Sténadla nacházejí?”
“Ne. Vždyť jsem ti to říkal. Neustále se přesunují a maskují.”
“Takže šance, že se znovu podíváš do Sténadel je nulová.”
“Je malá, ale není nulová. Jedno jsem se tam dostal a dostanu se tam znovu,” pravil Déma rezolutně.
“Jak to chceš udělat?”
“Začnu víc pít,” řekl Déma a vyrazil do hospody.

Arnold Tláskač a jeho papání

Červiváček do povídal svůj příběh o Ervinu Tláskačovi.

“To já mám lepší příběh o Tláskačovi,” vykřikl Tryskonožka a podíval se na Mirka, který ve svitu svíce vypadal tak trochu jako upír. Vzhledem k tomu, že stále nešel proud, pokynul Dlužín Tryskonožkovi, že může vyprávět další strašidelný příběh. Tryskonožka začal vyprávět.

Byl jednou mladý muž a ten se jmenoval Arnold Tláskač. Byl to náruživý sportovec. Denně chodil do posilovny, běhal, jezdil na kole. Ale jeho svaly, byť by jistě potěšily nejednoho kulturistu, nebyly takové jak by si Arnold přál. On toužil po svalech, jak z hollywoodských filmů a ještě větších. Pátral po tom jak mít co největší svaly. Pochopitelně narazil na anabolické steroidy. Okamžitě je začal brát v gigantickém množství. K tomu přidal všechny další přípravky na posílení organismu. Nasypal to vždy do obrovské mísy a vařečkou to zamíchal. Říkal tomu papáníčko. Z mísy pak pravidelně ujídal po celý den. Svaly mu začaly růst jak houby po dešti. Hulk byl proti němu hubeňour bez svalů. Ruce měl jak stoleté duby a nohy ještě širší. Ale ani to mu nestačilo, stále své papání vylepšoval. Přidával do něj škvarky, špenát, radiové izotopy, uran a další pochybné přísady.

Stala se z něho zrůda. Byl velký jak King Kong a stále se zvětšoval. Stal se z něho nejsilnější tvor této planety, ani dinosauři se mu nemohli rovnat. Když vyskočil, způsobil malé zemětřesení. Domy padaly. Rozbořil několik měst a dožadoval se dalších anabolik neboť jeho původní místa s papáním již mu byla malá a navíc všechny své zásoby snědl. Nyní měl strašlivý hlad. Vyplenil několik farem, ale ani to mu nestačilo. Krávy pojídal jako maliny. Lidé z něho měli strach a utíkali od něho co nejdále. Byla na něho povolána armáda. Ale příliš neuspěla. Stíhačky likvidoval Tláskač za letu jako mouchy a tanky rozdupal. Zkusili na něho vystřelit atomovou bombu, ale netrefili se a bomba zničila nedaleké město. Takhle si civilisté svou ochranu nepředstavovali. Armáda, která byla horší než Tláskač, byla rozpuštěna. Již to vypadalo, že Země bude postupně zlikvidována šíleným mutantem, když se o Arnoldovi dozvěděli mimozemšťané. Přiletěli, chytili ho a odvezli do kosmického zoo v Orionu. Když odlétali, začal Tláskač hrozit pěstí a volat “Já se vrátím, proradní pozemšťané. Pak uvidíte moji pomstu.”

Zábavný Elektropark

Izold osaměle chodil po Dudlezcích a přemýšlel kam mohli jeho bratři izolanti zmizet. Prolezl snad celé Dudlezce. Každou uličku každý kout. Nic. Dokonce se zeptal obecního policajta, zda jeho přátele neviděl. Také nic. Byla to naprostá záhada. Izold byl přesvědčen, že by chlapci neodešli do Sténadel či kamkoliv jinam, aniž by mu o tom řekli. Musel je někdo unést. Kdo? Mimozemšťani? Nesmysl. No, možná. Velký Volt? Ne. Ten by se tak daleko neodvážil. Navíc Dudlezce měli se všemi čtvrtěmi podepsanou dohodu o neutralitě. Za porušení by čekaly Sténadla tvrdé odvetné akce. Že by něco provedli a zavřeli je do vězení? Ne. To by mi strážník řekl. Sice nebyl moc chytrý, ale tohle by věděl.

“Tak kde ti zatrolení Izolanti jsou?” ptal se Izold sám sebe. Když v tom na sloupu uviděl částečně strhnutý plakát. V parku Erwina Schrödingera je otevřen nový zábavný Elektropark. Zveme vás na speciální noční show. Nové, dosud nevídané, atrakce. Chůze po vodiči s velmi vysokým napětím. Elektromagnetická centrifuga. Sinusové houpačky. Tranformátorové bludiště. Křižíkova jiskřící tyč. Průraz dielektrika. Eliášuv oheň. Maxwellův strašidelný zámek. A mnohé další.

“To bude ono. To bude příčina zmizení mých izolantů. Chlapci se nechali zlákat a v noci tajně chodili do parku. Tam se jim zřejmě něco stalo. Ostatní jim asi šli na pomoc, nebo se také nechali zlákat atrakcemi, a též se jim něco stalo. Musím to vypátrat. Zajdu se tam podívat. Čichám v tom Velkého Volta. Ostatně Schrödingerův park na jedné straně vyúsťuje do Sténadel,” pravil si pro sebe a hned se začal připravovat. Musí být opatrný. Pokud v tom má prsty Velký Volt, jistě mají políčeno hlavně na mě. Původně se chtěl namaskovat sám, ale pak si vzpomněl, že v Dudlezcích bydlí známý herec, scénárista a režisér Antonín Špacír. Zašel za ním a svěřil se mu se svým problémem. Špacír souhlasil a zavedl jej ke svému maskéři. Ten se do Izolda tak pustil, že by ho vlastní máma nepoznala. Dokonce se nepoznal ani Izold, když se podíval do zrcadla. Byl čas prozkoumat pochybný zábavný Elektropark.

Izold prošel Dudlezce a část Tiché strany. Konečně se ocitl před parkem. Park byl plný chlapců z Tiché strany a Sténadel. Občas bylo vidět i chlapce z jiných čtvrtí. Izold opatrně zkoušel jednu atrakci za druhou. Musel uznat, že jsou opravdu mimořádné. Ještě nikdy neviděl tak úžasné věci. Stále však nemohl přijít na to, kde a jak se jeho přátelé ztratili. Měl tušení, že to bude v Maxwellově strašidelném zámku, který ústil přímo do Sténadel. Proto si jej nechával na konec. Když prošel celý park, dal si napěťovou petelici a vydal se k strašidelnému zámku.

Nastoupil do vozíčku. Ten se rozjel a rozrazil bránu zámku. Dveře se zavřely. Obklopila ho naprostá tma. Než si oči stačili přivyknout, byl ozářen obrovským výbojem snad z milionu blesků. Bylo mu jasné, že byl při tom vyfocen a jeho fotografie je právě porovnávána s databází hledaných nepřátel. Teď se ukáže zda Špacírův maskér odvedl pořádnou práci. Vozík pokračoval v cestě. Jel kolem obřího kondenzátoru, který byl tak nabitý, až z toho vstávaly vlasy. Pak se před ním zjevil tranzistor, který místo zesilování zeslaboval. Ze tmy se vynořil elektrický obvod z nulovou impedancí. Za ním prolétl měděný drát který vůbec nevedl proud. Dioda, která se stejnoměrného proudu dělala proud střídavý. Další a další výjevy hrůzy. Na Izolda to moc nepůsobilo. Byl zvyklý na horší věci. Náhle jím projel obrovský výboj. Škubl sebou bolestí. Jistě to byl nějaký test. Ještě, že se před jízdou napil roztoku vodivosti. Jinak by výboj cítil jako zašimrání a jistě by se tím prozradil. Náhle vše zmizelo a nastala třeskutá tma. Vozík se kodrcal tmavě černým inkoustem. Ještě, že měl Izold na jednom oku kontaktní čočku pro noční vidění. Díky tomu u viděl výhybku.
“Tak tady to je. Zde ti lumpové odklonili vozíky s Izolanty a přepadli je,” řekl si pro sebe.
“Tak co? Poznali mě nebo ne?” pokračoval v samomluvě. S napětím čekal na chvíli pravdy. Nic se nestalo. Vozík jel rovně a za chvíli opustil Strašidelný zámek. Izold vystoupil. Obešel zámek a vzadu narazil na koleje.
“To je vlečka do Sténadel. Tím je to potvrzené. Izolanty pochytal Velký Volt. Budu se muset vrátit do Sténadel. Těš se VV.”

Láska a Pomalé kulky

Mohlo by se zdát, že hoši Pomalých kulek se ženám vyhýbali, že je naprosto vytěsnili ze svých životů, ale opak je pravdou. Pátráním ve školních třídních knihách jsem zjistil, že jsou zadokumentované případy zejména Jarky Mentolky, který ve druhé základní třídě chytil o přestávce jakousi Jarmilu Kloudovou za ruku. Ve čtvrté hodil houbu přes celou místnost a ta nedopatřením (opravdu nedopatřením?) přistála na poprsí učitelky srbochorvatštiny. Ovšem nejzajímavější jsou záznamy z deváté A, kdy Mentolka "dělal oplzlé návrhy" Ivě Malé. Jednalo se o několikeré pohlazení po vlasech. Jarka se bránil, že chtěl Ivě vytrhnout žvýkačku, která jí ulpěla ve vlasech po předchozí třídní bitvě. Nebylo mu to nic platné. Dostal pětku s hvězdičkou a trest v podobě nesměti se přiblížiti k Ivě na méně než 100 metrů, což samozřejmě při vyučování nebylo možné. Proto byl ze školy vyloučen. Ani jinak dosud bezchybný Dlužín nezůstal bez poskvrny. Školní psycholožku v osmé třídě pobouřil Dlužínův výkřik směrem k nevlastnímu otci "Ahoj Jardo" v domnění, že Mirek patří k tehdy nenáviděné homosexuální menšině. Je ale pravda, že nikdo z nich nikdy s žádnou dívkou nechodil. Nenašel na to odvahu. I tak se v klubovně našly několikrát závadné materiály. Mirek po schůzkách nacházel pod stolem ukryté ohmatané a slepené kdovíčím magazíny Žena a život, Tvoje krásná chvilka či nedejbože Na kafíčko a Maminka. Výslechy byly marné. Nic se nedozvěděl. Dlužín je pak pálil v kamnech, ale ještě předtím je pečlivě prostudoval, aby věděl, jaká by měla být příští osvěta. Nepomohlo ani zvířátko. Ocelot Karel zemřel hned druhý den na celkové vyčerpání organismu a orangutanka Pavla, kterou koupil ve výprodeji ve zkrachovalém cirkuse dělala v domě, kde měli klubovnu takový rámus, že ji musel nechat utratit za vlastní peníze. Nedalo se nic dělat. Jednoho dne přinesl lístky a šlo se do kina na obnovenou premiéru hambatého snímku Gustava Machatého Extáze. Hlavní představitelka Hedy Lamarr se ve filmu ukáže zcela nahá jen na malou chvilku, přesto tato chvilka způsobila mezi hochy něco zcela neočekávaného. Dlužínova autorita tímto činem neuvěřitelně vzrostla. Od té doby si časopisy kupovali společně a jejich i tak pevné pouto se doslova zocelilo!

Podivuhodný příběh Ervina Tláskače

Jednoho dne pršelo a Pomalé kulky nemohli na žádnou výpravu. Seděli proto u klubovního počítače a pařili oblíbené střílečky. Nejlépe to šlo Houskovi. Byl to sniper jak má být. Každého protivníka skolil dobře mířenou kulkou, zatímco on neměl ani škrábnutí. Vtom vypadla elektřina. Chlapci byli vzteklí, neboť nemohli pařit. Navíc již bylo šero, a tak klubovna začínala nabývat hrůzostrašné podoby. Mirek zapálil svíčku a rozhodl, že využijí situace a budou si vyprávět strašidelné příběhy. Chlapcům se to zalíbilo a začali přemýšlet, čím své kamarády obšťastní.
Červiváček využil chvilky ticha a nadhodil, že zná příběh o Tláskačově hrnci, který mu vyprávěla maminka před spaním. Dodnes z toho má noční můry. Ostatní chlapci zvědavě přikývli, a tak Červiváček začal vyprávět.
Kde se vzal tu se vzal, objevil se ve Sténadlech podivný mladík. Na první pohled vypadal prostoduše, ale zdání bylo klamné. Byl to naopak velice chytrý chlapík. Jmenoval se Ervin Tláskač. Byl to rozený vynálezce. Zhotovil podivuhodný samovarný hrnec pro svého strýce, který zkoušel vařit podle pradávných receptů,. Receptů tak starých jako lidstvo samo. Možná ještě starších. Někteří odborníci totiž věřili, že jsou to recepty, které zde zanechali mimozemšťané, když zde dělali biologické pokusy, ze kterých pak omylem vzniklo lidstvo. Díky Tláskačovu vynálezu nemusel strýc v knihovně recepty pracně opisovat. Mohl je na místě hned vyzkoušet. Jenže mimozemská strava měla na člověka nečekané účinky. Jedinci jež pokrm okusili začali levitovat. Zpočátku to bylo zábavné, jenže pak postižení jedinci začali stále více tíhnout k temné straně. Začali na poctivé občany nalétávat a přepadávat je. Zpočátku je jen olupovali, ale později začali své oběti pojídat. Byli to pověstní létající kanibalové, které jistě znáte z pohádek. Postiženým rolníkům nezbylo nic jiného než se bránit. Začali pořádat lovy na tyto létající bestie. Byly to kruté boje na život a na smrt. Jednou zvítězili rolnicí jindy kanibalové. Po mnoha krvavých bitvách nakonec zvítězili vesničané. Poté chtěli vesničané zúčtovat s tím, který to celé způsobil, ale po Ervinovi jako by se zem slehla. Nikdy už ho nikdo nespatřil.

V Dudlezcích

Izlolanti se vynořili v Dudlezcích a čekali co bude dál. Mohli si oddychnout. Nikdo se jich nevšímal. Vylezli všichni z podzemí. Už to nutně potřebovali. Trochu odpočinuli a se najedli v nedaleké prejtovně. Svět se zdál hned mnohem lepší. Všem se zde zalíbilo, a tak se rozhodli, že zde nějakou dobu zůstanou. Museli si tak nádhernou část města náležitě užít. Chodili po okolí a dávali se do řeči se svými vrstevníky. Ti jim přátelsky odpovídali a některé z nich dokonce pozvali, aby se přidali k jejich hře.

Izoldovi se zde moc líbilo, a tak začal přemýšlet o delším pobytu, ale uvědomoval si, že bude potřeba peněz. Přemýšlel, kde a jak peníze získat. Aby se mu lépe přemýšlelo, hodil svou čapku na zem a začal se škrábat na hlavě. Stále ho nic nenapadlo. Vtom šel kolem nějaký dospělák a hodil mu do čepice minci a ten další také. Za chvíli měl pěknou hromádku peněz, aniž by proto musel něco udělat. Řekl to ostatním a ti nestačili vyvalovat oči. Izold vybral deset nejhůře vypadajících hochů a spolu s nimi se pustil do žebrání. Nedaleko stojící strážník dohlížel, aby jim nikdo vyžebrané peníze nesebral. Stačila hodinka a měli peníze na celý týden. Hoši jásali radostí. Tady již zůstanou. Sbohem prokletá Sténadla. Nikdo se nechtěl vrátit do míst pronásledování a pokořování. Ať si Voltové trhnou nohou. Chlapci z podzemního hnutí si užívali ráje. Nechodili do školy, jen si užívali her. Každý den se pořádně přejedli jídlem za vyžebrané peníze.   

Jednoho dne k nim přišel strážník a svolal je všechny do hromady.

“Chlapci, měli byste se vrátit domů. Maminkám se po vás stýská,” řekl jim procítěně. Jenže chlapci se mu vysmáli.

“Nikam nepůjdeme. Nám je tady dobře. Neschází mám to věčné komandování a kázání,” vykřikovali jeden přes druhého. Strážník jen smutně pokýval hlavou a odešel. Nesnažil se je dál přemlouvat. Chlapcům nadávaní na domov vydrželo až do večera. Brebentili dlouho do noci. Nakonec přeci jen usnuli. Když se ráno probudili, část chlapců zmizela.

“Srabotkové. Zbabělci,” mysleli si ostatní hoši. Nechtěli myslet na domov a raději se věnovali hrám. Druhého dne však chyběla další část hochů. Tak to šlo několik dnů. Nakonec zůstal Izold sám.

Praha, Ostrava nebo Plzeň?

Musím přiznat, že jsme s mým kolegou ve při. Ano, je to správně napsané s mezerou. Nejsme žádná prasata, ale máme vědecký spor.

Jde o místo, kde Pomalé kulky žily. Slovutný akademik Déma se domnívá, že Dlužínovi chlapci žili v Praze. Někde v okolí starého města, kde je spousty křivolakých uliček a do dnes tam nefunguje elektřina. Tiskařský blok se dle něho nacházel mezi ulicemi Řásnovka a Haštalská. Údolí záře se prý nacházelo v místech, kde jsou dnes Letenské sady. Tichá strana se pak nacházela v oblasti za Národním technickým muzeem.

To je podle mých výzkumů naprostý nesmysl. Ani Ostrava, kterou obhajuje člen korespondent Dominik Jirásek, to nemohla být. Ano, město je zničené a zdevastované, O tom není pochyb, ale nemůže zato válka mezi Tichou stranou a Sténadly, nýbrž šílená těžba uhlí a ocelářský průmysl.

Zkoumáním dochovaných záznamů o Pomalých kulkách a dozimetrických měřeních na různých místech České republiky jsem dospěl k názoru, že chlapci museli prožít svá dobrodružství v Plzni. Sténadla jednoznačně patří na Bory. Do dnes zde mnoho lidí sténá, když je vezou do věznice. Zaostalost této čtvrtě je vidět na první pohled. Normální lidé sem nechtějí chodit a raději se této čtvrti vyhýbají.

Tiskařský blok se nacházel v místech bývalých kasáren. To mu by i odpovídaly poznámky, které uvádí, že celý tiskařský blok byl vystavěn z armádního rozpočtu. Existují domněnky, že tiskařský blok byl jen zástěrkou tajného špionážního objektu.

Tichá strana o které se záznamy zmiňuji, nejspíš označuje Slovany. Je též možné, že by se mohlo jednat o Lochotín, ale to není příliš pravděpodobné. Z mého pátrání vyplývá, že klubovna Pomalých kulek byla zřejmě v ulici Jetelová.

V zápiscích nalezené označení Dudlezce velice pravděpodobně náleží dnešní městské části Doudlevce.

Naprosto jisté je, že Slunečné údolí, po Poloviční válce známější jako Údolí záře, je dnešní České údolí. Toto údolí válkou zdevastované muselo být z větší části zatopeno antiradiačním roztokem. Tak vznikla dnešní nádrž České údolí. Díky speciálnímu roztoku poklesla radiace způsobená použitím atomových zbraní na přijatelnou hodnotu. Ve zbylé části údolí byla vybagrována kontaminovaná zemina a byla odvezena do Temelína jako vysoce jakostní jaderné palivo. Na vytěžená místa byla natažena olověná fólie. Na ní byla navezena nová kvalitní zemina a celé místo bylo osázeno speciální radiaci potlačující zelení. Dnes už by nikdo nepoznal, že zde proběhla nejvíce zničující bitva v lidských dějinách.

Pochopitelně, při pohledu do mapy, můžete namítat, že zmiňované městské části spolu moc nesousedí, jak by se z příběhů o Pomalých kulkách dalo usuzovat. Jenže zapomínáte na jednu důležitou věc. Tou je městský drift, který způsobuje posun městských čtvrtí. Zde byl tento drift silně umocněn použitím tektonických zbraní. Nikde se to sice příliš neuvádí, ale již během poloviční války došlo k vzájemnému posunutí městských částí o několik kilometrů. Ten to drift pak pokračoval i po válce. Přetrval až do dnešních dnů, byť ve velice slabé podobě.

V pasti

Izolanti včele s Izoldem zjistili, že Voltové pod vedením rozzuřeného Velkého Volta odvedli dobrou práci. Všechny přístupy do podzemí byly dokonale zabetonovány. Hnutí odporu se ocitlo v pasti. Bylo jasné, že dlouho nevydrží. Měli sice zásoby potravin, ale ty se dřív nebo později se vyčerpají. Všechny pokusy dostat se ven byly neúspěšné.

Izold se rozhodl, že se prokopají mimo Sténadla. Nic jiného jim nezbývalo. Vybral směr na Tichou stranu. Tichostraníci neměli Sténadelské chlapce v lásce. Obzvláště po prohrané Poloviční válce. Izolanti se pustili do práce. Kopali dnem i nocí. Pravidelně se střídali. Konečně se ocitli na území Tiché strany. Všichni se těšili, že znovu uvidí slunce a budou dýchat čerstvý vzduch. Těšili se předčasně. Velký Volt něco takového očekával, a proto do okolních čtvrtí vyslal varovnou nótu. “Pokud poskytnete útočiště Podzemnímu hnutí, vyhlásíme vám válku,” znělo jeho varování. Tichostraníci žádnou další válku nechtěli. Mnoho chlapců během nelítostných bojů zemřelo. Mnoho z nich bylo nadosmrti poznamenáno. Proto Izolanty odmítli pustit na povrch. “Vraťte se Zpátky do Sténadel, kam patříte,” vyzval je vrchní Tichostraník a zahnal Izolanty zpět do podzemí.

Co dál? Izold přemýšlel, jak se dostat z prekérní situace. Jídlo již pomalu docházelo a členové byli nervózní. Ponorková nemoc začala nabývat na síle.
“Budem pokračovat v kopání,” zavelel Izold a nastavil Azimut na Dudlezce, čtvrť, která se nacházela za Tichou stranou. Co když tam dopadnou stejně? Sahá strach z Velkého Volta až tam? Vydrží jim potraviny a síly? Zemřou v podzemí? Mají se vzdát? Podrobit se Velkému Voltovi? Prosit o odpuštění? Nikdy!
Izolanti tiše reptali, ale kopali dál. Víra v Izolda byla větší, než nepřízeň osudu. Kopali a kopali. Síly docházely. Dlouhý pobyt v podzemí jim nedělal dobře. Jeden z Izolantů zešílel. Mlátil kolem sebe lopatou a křičel, že chce sluníčko. Trvalo dlouhou dobu, než se ostatním podařilo ho spoutat. Tato příhoda ještě více podkopala již tak dost nalomenou morálku. Schylovalo se ke vzpouře. Izold vynakládal všechno své řečnické umění na přesvědčení ostatních, aby pokračovali v pokání. Sám šel příkladem. Kopal co mu síly stačily. Vyčerpaně padl únavou. Jeho výkon protáhl tunel o pár desítek metrů. Prokopa Divišová vyndala zaměřovač, aby zjistila aktuální polohu. Nevěřila vlastním očím. Konečně opustili prostor Tiché strany. Ocitli se v Dudlezcích. Všichni začali kopat jako šílení. Pomalu, ale jistě se blížili k povrchu. Co je tam očekává?

Palouček Petra Zahálky

Městská část Dudlezce se dostala do dluhů, a tak byla přiřazena pod Tichou stranu. Starosta Tiché strany Igor Kratina měl s Dudlezáky nevyřízené účty, proto nechal celou čtvrť zbourat a udělat z ní park. Byl to velice rozsáhlý park. Zpočátku bylo mnoho míst, o kterých návštěvníci nevěděli. Když někdo objevil zajímavé místo, bylo pojmenováno po něm. To se stalo i Petru Zahálkovi. Jeho jméno se k němu krásně hodilo, neboť to byl chlapec, který se vyhýbal jakékoli pracovní činnosti. Jednou, když byla velká akce na zvelebení Dudlezcového parku, hledal místo, kde by se zašil, aby nebyl na očích. Prodral se křovinami a objevil nádherný palouček.
“To je místo jak stvořené pro mě. Tady se to bude zahálet,” zajásal a ulehl na vyhřátou trávu. Prolenošil zde celý den, zatímco ostatní těžce pracovali. Večer se nenápadně připojil k pracující se mládeži a tvářil se, že je uondán prací.

Druhý den udělal největší chybu svého života. Pochlubil se paloučkem ostatním chlapcům. Naivně si myslel, že palouček nikdo nenajde. Místo však bylo objeveno velice záhy. Na počest svého objevitele, byl prostor pojmenován Paloučkem Petra Zahálky. Ten ale toto místo již nikdy nenavštívil. Palouček se stal vyhlášeným a velice navštěvovaným. To se Petrovi nelíbilo, neboť to byl zapřísáhlý samotář.
Palouček se stal všeobecně oblíbeným místem. Rád sem chodil i Mirek Dlužín, neboť při povalování často chlapcům z kapsy vypadla nějaká ta koruna. Pro Mirka a jeho bystrozrak nebyl problém ztracené mince najít. Pro jistotu si pomáhal i silným magnetem a detektorem kovu. Pravidelně luxoval trávník paloučku vydávající se za údržbu parku. Prolétal se mezi válejícími se hochy, aniž by vzbuzoval větší pozornost. Mirek byl spokojený, neboť nálezných mincí bylo mnoho. Přesto mu jeho hamižnost nedala, a když viděl spícího chlapce nenápadně ho prošacoval.

To se ovšem nelíbilo Tryskonožkovi, který měl s šacováním okrádáním dlouholeté zkušenosti. Ostatně jeho otec byl celostátně hledaný zloděj. Vydal se proto k Mirkovi, zrovna, když Dlužín šacoval spícího Mentolku, kterého si Tryskonožka předtím vyhlédl, neboť mu z kapsy čouhala naditá peněženka.
“Dej od něj ruce pryč. Šacování je moje práce. Ty si klidně sbírej, co vypadne, ale kapsy jsou moje,” spustil Tryskonožka odvážně a naštvaně na Mirka. To se, Mirkovi vůbec nelíbilo. Nerad se vzdával byť jen jediného haléře.
“Padej odsud strako zlodějská a nech mě pracovat, nebo ti provrtám protézu,” křikl hlasitě na nevítaného dotěru. Chlapci se pustili do prudké hádky, neboť ani jeden se nechtěl vzdát tučné kořisti. Křičeli na sebe tak hlasitě, až se tvrdě spící Mentolka probudil.
“Co se to tu děje?” ptal se rozespale.
“Ty se do toho nepleť,” okřikli ho oba zlodějíčci a pokračovali v hádce. Naštvaný Mentolka se zvedl a chtěl, alespoň jednoho z nich chytit. Když pobertové viděli, že je Mentolka silnější než oni, dali se zbaběle na útěk. Rozzuřený Jarek se hnal za nimi. Jenže jak Tryskonožka, tak Dlužín byly z podobných příhod vytrénováni a jistě by Mentolkovi zmizeli z oči, nebýt toho, že na kraji paloučku se utábořil Jindra Houska se svou pověstnou krabicí Malý chemik. Právě připravoval nějakou sloučeninu, když do něj v plné rychlosti vrazil Tryskonožka. Záblesk. Výbuch. Mračno prachu. Když se dým po výbuchu rozptýlil, byla v zemi jen obrovská jáma a v ní všichni chlapci. Dlužín, Mentolka, Tryskonožka a Houska se pustili do obrovské pranice, kdy bojoval každý s každým. Asi po půl hodině jim došli síly a vyčerpaně leželi na dně jámy. Když nabrali trochu sil, pokusili se vylézt, ale nešlo to. Stěny kráteru byly příliš příkré. Zkusili volat o pomoc, ale bylo to marné. Všichni chlapci z paloučku utekli hned po výbuchu. Všichni, až na jednoho. Zmatený Červiváček běžel od výbuchu tak nešikovně, že spadl do kráteru. Celou dobu se raději neozýval, neboť nechtěl být zatažen do divoké rvačky. Ležel schoulený částečně zasypaný hlínou a ani se nehýbal. Ale nakonec to ale nevydržel.

“Já mám hlad,” ozval se ustrašeně. Ostatní se rozhlédli a zjistili, že v jámě je ještě jeden obyvatel. I ostatní měli hlad. Dívali se na sebe a uvažovali. Všichni to byli sebevědomí jedinci, kteří se nikdy s nikým o nic nedělili. Jenže teď jsou v pasti. Postupně, až na Dlužína, prohledali své kapsy a dali do placu nalezené jídlo. Pak se rozdělili rovným dílem. Všichni se posilnili a znovu uvažovali o nastalé situaci. Snažili se přijít na to, jak z pasti uniknout. Padaly různé návrhy. Ale žádný nefungoval. Nepomohlo ani to, že pokusili postavit se ke stěně a postupně vyšplhat jeden druhému na ramena. Jáma byla moc hluboká.
Znovu se pohádali, když jeden na druhého házel, kdo za to může. K rvačce naštěstí nedošlo. Na to byli příliš vyčerpaní. Když se uklidnili, začali si vyprávět své životní příběhy. Nevědomky se při tom velice sblížili. když si to uvědomili, rozhodli se, že pokud se jámy dostanou, založí společný klub. Zbývalo jen rozhodnout se, kdo jim bude velet. Všichni se podívali na Mirka. To, že ani v takové závažné, život ohrožující, situaci se nechtěl dělit na ně udělalo velký dojem a zvolili ho vedoucím budoucího klubu.
Pomalu se stmívalo a chlapci uvažovali, jaké to asi bude přespat v kráteru. Mirek a Jarek to brali jako dobrodružství, zatímco Jindra Houska, Tryskonožka a Červiváček dostali strach a začali plakat. Do toho se z lesa ozval hlas straky. Chlapcům to bylo jedno, jen Tryskonožka zpozorněl. Přiložil ruce k ústům a vyloudil z úst zakrákání havrana. Straka se znovu ozvala, tentokrát blíž. Tryskonožka se zaradoval.
“To je táta. Přišel mě hledat. Při našich loupežných operacích, o kterých jsem vám povídal, se nám často stane, že se navzájem ztratíme. Proto jsme vymysleli systém jak na sebe nenápadně upozornit,” vysvětli překvapeným chlapcům za novu zakrákal. Měl pravdu. Zanedlouho se na kraji kráteru objevil Tryskonožkův otec. Hodil uvězněným chlapcům lano a postupně je vytáhl.

Chlapci si domluvili schůzku na druhý den a vydali se ke svým domovům. Tak započal chlapecký klub, který se nejprve jmenoval Kluci z jámy, jenž se později přejmenoval na Pomalé kulky.

Velká odveta Velkého Volta

Velký Volt šílel vzteky, když se dověděl, že Izold uprchl. Nejen že mu Izolanti zkazili jeho projev a zničili jeho vilu. Měli ještě tu drzost unést nejdůležitějšího vězně, který měl být krutě potrestán pro výstrahu. To mělo být vrcholem jeho kariéry. Nyní to bylo všechno pryč. Jeho vážnost a důvěryhodnost utrpěla. Bylo mu jasné, že když rychle něco neudělá, začnou se řadoví Voltové bouřit a budou požadovat jeho odvolání. Rozhodl se k ráznému činu. Svým způsobem ho k akci inspirovalo nenáviděné Hnutí odporu, které dokonale zabetonovalo únikovou cestu, kterou byl vysvobozen Izold. "Když nemůžu za Izoldem, nebude moci nikdo z Izolantů ke mě", řekl si Velký Volt.

Nařídil výběr mimořádné daně. Každý Volt musel odevzdat do společné pokladny trojnásobek povinného ročního příspěvku. K této obrovské sumě ještě přidal peníze z rezervního fondu. Pak objednal míchačky s betonem. Tolik automíchačů Sténadla ještě neviděla. Všichni Voltové, Miliónáře a Pátrače nevyjímaje, nafasovali lopaty a začali ucpávat všechny možné vstupy do podzemí. Byly zabetonovány všechny sklepy, kanály i tajné chodby. Nezůstala ani jedna skulinka, kterou by se dalo proniknout pod zem. Podzemní hnutí bylo zcela odříznuto od Sténadel.

Jen pár jedincům se podařilo dostat na povrch dříve, než bylo podzemí zcela odříznuto. Ale ani potom neměli tito šťastlivci vyhráno. Museli být opatrní, neboť odhalení rebelové byli přísně trestáni. Aby se odhalili tajní přívrženci Izolantů, nařídil Velký Volt, že si Voltové, kteří se potkají musí přeměřit a vyměnit své baterie. Pokud někdo měl v baterii napětí menší než normované minimum, byl nahlášen Pátračům a ti už se o dotyčného postarali. Většinou byli provinilci odvedeni na nucené práce do trestné elektrárny, kde museli vyrábět elektrický proud. To buď šlapáním na kole nebo třením ebonitové tyče.

Zpočátku hrozil tento trest jen odhaleným rebelantům. Později, jak se normované napěťové minimum neustále zvyšovalo, začal trest dopadat i na doposud řádné Volty. Zájem o vysokonapěťové baterie se ještě zvýšil, ale ne každý si je mohl dovolit. Mnoho Sténadelských chlapců okusilo nucené práce. Ty byly o to delší, čím nižší napětí v baterii dotyčný měl.

Ráznou akcí proti Izolantům si Velký Volt vydobyl ztracený respekt. Ale jeho nesmyslné zvyšování napěťového minima mu oblíbenost zase snížilo. Nespokojenost s Velkým Voltem se zvyšovala každým dnem. Nespokojenost s Velkým Voltem byla větší než dřív. Napětí ve Sténadlech vrůstalo, jak tlak páry pod pokličkou.

Akce Krtek

Na první pohled byl v Sténadlech klid. Voltové spořádaně chodili po ulicích a zdravili se tradičním pozdravem “Dobrý proud”. Prostě idylka. Skutečnost se však od Potěmkinovi vesnice velice lišila. Voltové nebyli spokojeni s vynucenou vojenskou disciplínou. Chtěli se vrátit k volnějším časům jež vládly před uvězněním Izolda. Nejvíce to vřelo v Hnutí odporu. Jeho členové těžce nesli Izoldovo uvěznění. Přemýšleli jak svého vůdce osvobodit. Nebylo to vůbec jednoduché neboť Patrači a Miliónáři, kteří dohlíželi na dodržování nařízení Velkého Volta, každý sebemenší prohřešek tvrdě trestali. Několik rebelů to přesto zkusilo, ale se zlou se potázalo. Byli veřejně potupeni, a pak skončili ve vězení jako Izold.

Uvěznění Izolanti se z mlčenlivých dozorců snažili nenápadně vytáhnout, v které cele je uvězněný vůdce Izolantů. Neuspěli, neboť povýšení Voltové se s trestanci téměř nebavili. Tak museli vězni poslouchat s uchem na dveřích hovory jenž vedli dozorci mezi sebou. Nakonec se jim podařilo zjistit, kde se Izold nachází. Jeden z nich vyndal v botě schovaný miniaturní komunikátor a poslal souřadnice jejich cely a popis cesty k Izoldovi.

Na to podzemní hnutí dlouho dobu čekalo. Jakmile mělo souřadnice, spustilo Hnutí odporu akci Krtek. Všichni jeho členové se pustili do kopání. Kopalo se na mnoha místech. Hlavní tunel vedl k Izoldovi. Zde makali ti nejsilnější a nejhouževnatější kopáči.  Pracovalo se ve dne v noci.  Práce rychle postupovala a každý den byli o pár desítek metrů blíž ke svému uvězněnému vůdci.

Ostatní čety též nezahálely. Podkopaly hlavní transformátor, vilu Velkého Volta, sloup Uzemnění na Van de Graaffově náměstí, dobíjecí automaty a sochu prvního Volta.

Jedna četa se omylem prokopala do místního metra. Průraz se však podařilo zamaskovat dříve než si toho obyvatelé Sténadel všimli. Přesto byl vedoucí čety potrestán  pěti sty Volty na holé chodidlo. Mělo to být varování pro ostatní. Akce se nesměla prozradit dřív než bude hlavní tunel dokončen. Neboť pokud by Voltové odhalili chystanou akci, Jistě by Izolda převezli na jiné, bezpečnější místo. Pak už by se k němu nedostali.

Naštěstí již k žádné nehodě nedošlo a celé dílo bylo dokončeno. Izolanti počkali na tradiční proslov Velkého Volta na Van de Graaffově náměstí.

Velký volt pronesl tradiční heslo Voltů “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”. To byl signál. Akce Krtek začala. Izolanti podtrhli nosníky. Na hlavním Voltském náměstí se začal kácet památný sloup Uzemnění. Mezi shromážděnými Volty vypukl chaos. Voltové vyděšeně prchali před padajícim sloupem. Jen Velký Volt se tak zabral do svého proslovu, že si nevšiml, že se blíží nebezpečí. Naštěstí včas zasáhla jeho ochranka a odtáhla ho do bezpečí. Velký Volt soptil vztekem. Takhle mu zkazit jeho projev. To si někdo odskáče. “Já si na toho kdo to udělal posvítím,” řval naštvaně, ale nebylo to tak jednoduché. Neboť se hlavní trasformátor propadl do podzemí. Sténadelská páteřní síť byla bez proudu. Zmizeli i nejbližší dobíjecí automaty v okolí. Voltové byli odkázáni jen na své baterie. Velký Volt vydal rozkazy a šel se uklidnit do své vily, ale ta již neexistovala. Byla rozpadlá na dně hluboké jámy.

Velký Volt vzteky utrhl baterii, kterou měl na klopě svrchníku, a začal po ní dupat. To neměl dělat, neboť v jeho baterii bylo téměř milión Voltů. Byť měl kvalitní boty s keraplastovou podrážkou, přesto dostal pořádnou ránu a skácel se k zemi. Jeho poskoci ho odvezli do nemocnice.

Celá Sténadla ovládal chaos a zmatek. Mezitím Izolanti prorazili stěny cel a osvobodili Izolda a zbytek svých kolegů.  Poté proražené stěny dali zpět do pořádku. Udělali to velice kvalitně. Ani sebevětší odborník nedokázal zjistit, že byly stěny porušeny. Tunely, které sloužily pro akci Krtek byly zasypány a zabetonovány. Tudy se k ním Voltové jistě nedostanou.

Oslava uvěznění

Poté co byl Izold uvězněn, doufal Velký Volt, že bude mít od navždy rebelů klid. Chování Voltů mu v tom dávalo za pravdu. Nepokoje byly zažehnány. Provokatéři zmizeli z ulic, neboť dostali strach, že je postihne stejný osud jako Izolda. Sténadlům vládl klid a pohoda. Zmizely i drobné potyčky, které byly dříve na denním pořádku.

Po úspěšně provedené akci vážnost Milionářů ještě více vzrostla. Velký Volt jim byl vděčný a výhody, kterých užívali se zvětšovaly. Například mohli své baterky dobíjet zdarma, což při takových napětích znamenalo obrovskou úsporu, neboť standardně se za nabití každého Voltu z všeobecné Voltské sítě účtoval jeden halíř.

Na stý den od uvěznění rebela uspořádal Velký Volt velkou oslavu. Největší za posledních deset let. Všechny ulice a uličky byly vyzdobeny žárovkami, zářivkami, halogenkami, sodíkovkami a ledkami. Jen v hřbitovní uličce byly z nostalgie a tradice klasické svíčky. Voltové, kteří se chtěli Velkému Voltu co nejvíce zavděčit, ozdobili své příbytky obloukovými lampami. Neboť bylo veřejným tajemstvím, že Velký Volt je obrovským obdivovatelem Křižíka. Malá skupinka Napěťovců dokonce zprovoznila původní Křižíkovo tramvaj. Velký Volt jim za to udělil nejvyšší vyznamenání - řád Dynama prvního stupně.

Čas zahájení oslavy se neúprosně blížil. Všechny záložní zdroje byly v pohotovosti řádně nafázovány na hlavní síť. Na Van de Graaffově náměstí se shromáždili Voltové z celých Sténadel. Na sloupu Uzemnění byly obrovské hodiny a pomalu odpočítávaly zbývající čas. Konečně nastal ten správný okamžik. Sto dní od polapení Izolda na setinu sekundy přesně.

Velký Volt zatáhl páku a všechna světla se rozsvítila. Doposud temná Sténadla zářila světlem. Bylo to světlo jasné a oslepující. Sténadla zářila více než slunce, které závistivě zalezlo za mraky, aby schovalo svou hanbu. Ostrý paprsek světla letěl přes celý vesmír. Díky tak ostrému světlu došlo k mnoha haváriím na ufonských dálnicích. Mimozemšťané byli velice naštváni. Neměli rádi, když si na ně někdo posvítil. Mnohem raději kuli své pikle tajně a potmě. Hrozilo, že dojde k válce mezi pozemšťany a emzáky. Naštěstí pro naši planetu, Sténadelská elektrárna i záložní zdroje nevydržely tak obrovskou spotřebu. Došlo k totálnímu výpadku proudu. Mnoho vedení bylo zničeno a přepáleno. Trvalo celý měsíc, než byla elektřina ve Sténadlech znovu zprovozněna.

Velký Volt byl spokojen. Oslava dopadla nad jeho očekávání. Vešel do dějin. Zazářil jako nikdo jiný. O jeho slavnosti se bude povídat stovky let.

Izold a milionáři

Izold si žil po svém. O potrhlé Volty se nestaral. Občas jim provedl nějakou taškařici a vysmál se jejich baterkám. To bylo vše. Pak se vrátil ke svým věcem a všichni Voltové mu mohli být ukradeni. Ostatně ani hnutí odporu ho moc nezajímalo. Zavánělo to politikou a to se mu nelíbilo. Od politiky je lepší držet se dál. Proto se nelze divit, že mu unikla zpráva o pokoření hranice jednoho milionu Voltů. Vědět to, určitě by zpozorněl. Jeho izolace byla schopna odolat napětí něco kolem milionu Voltů. To mělo být dostatečné. Ostatně v době, kdy to vynalézal a testoval, ti nejlepší sotva pokořili sto tisíc Voltů. Takže zde byla dostatečná rezerva. Izold předpokládal, že mu ochrana vydrží nějaký ten pátek. V duchu si říkal, že se asi tak za půl roku k otázce dostatečné izolace znovu vrátí. Pokud v té době Voltové přiblíží mezní hranici, zapracuje na posílení izolace. Kdyby tušil, co ho čeká, jistě by se otázce ochrany před napětím začal věnovat mnohem dříve.

Mezitím Velký Volt k sobě Volty, kteří pokořili milionovou hranici. Začal si je hýčkat a předcházet. Udělil jim silná privilegia. Dokonce kvůli nim nechal po Sténadlech natáhnout nové bezzákluzové vodiče s nízkým koeficientem tření. Tyto páteřní linky byli určené jen pro milionáře a několik vysoce postavených Voltů. To u ostatních pochopitelně vzbudilo obrovskou závist, ale i novou vlnu vývoje baterií, neboť každý se chtěl dostat mezi vyvolenou smetánku.

Velký volt však nedal elitní skupině výhody jen tak zadarmo. Požadoval za to polapení rebelantského Izolda. Tou dobou už skupinka milionářů čítala devět členů. Všichni na podmínku Velkého Volta přistoupily. Byla to nabídka, která se neodmítá. Ke elitní skupině se postupně přidávali další Voltové, kteří pokořili milionovou hranici. Milionáři podplatili několik pátračů, aby jim našli Izolda. Pátrači měli přehled o celých Sténadlech. Jakmile se Izold objevil na ulici, letěla spěšná zpráva k milionářům. Ti se okamžitě vydali za rebelem. Našli ho na náměstí Proraženého dielektrika.

Izold se právě posmíval několika nízkonapěťovým Voltům. Ani si nevšiml, že je pomalu obkličován. Když to zjistil, bylo již pozdě. I kdyby to věděl, stejně by neutekl. Byl si jist svou izolací. Naopak se těšil, že si znovu užije švandy. Nechal se chytit a čekal s čím útočníci přijdou. Již si připravoval svůj děsivý smích. Kdyby věděl, že se jedná o Milionáře, nebyl by tak klidný. Útočníci Izolda spoutali a začali propojovat své baterie. Dávali při tom dobrý pozor, aby nedošlo k uzemnění. Když bylo vše připraveno, přiložili elektrody k jeho tělu. Ještě než se elektrody skutečně dotkly těla, projel vzduchem obrovský výboj. Jen to zapraskalo. Izold čekal vlnu šimrání, ale to se přepočítal. Více než dvanáct milionů Voltů se zakouslo do jeho těla. Bylo to velice bolestivé. Izold se zmítal bolestí a ztratil vědomí. Milionáři ho popadli a odnesli do tajného sklepního vězení. Pro Sténadla přestal Izold existovat. Velký Volt se radoval. Zbavil se drzého rebela. Jeho sláva bude věčná.

1 000 000 Voltů

Voltové byli přímo posedlí honbou za co nejvyšším napětí, které se jim podařilo dostat do malé baterie, kterou nosili na klopě kabátu. Zpočátku to byly jen desítky Voltů. Ale netrvalo dlouho do v bateriích typu AAAA extréme dokázali šikovní vynálezci dostat stovky Voltů. O pár měsíců později již to byly tisíce Voltů. Vývoj šel dál, ale bylo to čím dál obtížnější. Koumáci začali narážet na fyzikální omezení. Přesto se dostali na desetitisíce Voltů. Dál to nešlo. Nebyl problém jen v baterii, ale i v tom, jak taková obrovská napětí měřit. Ale nakonec se podařilo vyvinout voltmetr, který změřil jakékoliv napětí, bez omezení. Bylo však otázkou zda jim tento měřák bude vůbec platný. Pokoří hranici sto tisíc Voltů? Dlouho to vypadalo, že ne.
Voltové však byli houževnatí chlapíci a nechtěli se smířit s porážkou. Na speciální kovadlině zploštili atomy a silným lisem je nalisovali do baterčičky. Tak pokořili hranici, kterou bylo sto tisíc Voltů. Opět se vývoj na chvíli zastavil. Pak přišel koukmák Ruby Handlich. Ten vypočítal, že aby se dostal na napětí vyšší než půl miliónu Voltů musí obětovat atomová jádra, která jen překáží a zabírají místo. Chtěl udělat baterii jen z elektronů, ale silné odpudivé síly stejných nábojů mu v tom bránily. Tak znovu usedl ke stolu a začal počítat. Vyšlo mu, že stačí přidat stejný počet pozitronů a odpudivá síly se vyruší. Vzal elektrony a pozitrony. Nasypal je do přípravku a začal lisovat. Obrovský záblesk osvítil celá Sténadla, přesněji řečeno osvítil téměř celou planetu a půlku naší galaxie. Ruby zmizel. Ne jen to. Zmizel i dům a pár dalších v okolí. V místě, kde před chvílí byl lis byl obrovský kráter přes padesát kilometrů hluboký. Byl to nejhlubší “vrt” co se kdy člověku podařil. Na místo se sjeli geologové, paleontologové, mineralogové a další vědci. Měli práce na několik desítek let. Zatímco vědci jásali, Voltové byli smutní. Bylo jasné, že hranice miliónu Voltů je nedostižná.

Přesto se našli tací, kterým to nedalo spát a dál přemýšleli, jak bájnou hranici pokořit. Byl to Filip Krčmář, kterého napadlo použít virtuální elektrony. Díky speciálního postupu, jenž využíval principů kvantové fyziky dokázal baterii napěchovat virtuálními elektrony až po okraj. Pak jen zbývalo baterii přeměřit. Speciální Voltská komise připojila Voltmetr. Chvíle napětí. Nikdo nedýchal. Pak se na displeji objevil výsledek. 1 000 279 Voltů. Dlouho odolávající meta byla překonána. Ten den se ve Sténadlech divoce slavilo. Oslava trvala několik dní. Sténadla započala novou napěťovou éru. V té době ještě nikdo netušil, že výsadu mít v baterce milión Voltů bude mít jen pár vyvolených. Jednak ti, kteří dokázali napodobit složitý technologický postup a jednak ti, kteří si to mohli finančně dovolit. Vznik kasty miliónářů odstartoval proces proměny Voltské společnosti. Nic od té doby již nebylo jako dřív.

Neznámá fakta o chovu zvěře

Jak nám sdělil nejmenovaný "pramen," chov domácích zvířat byl zaznamenán i u Pomalých kulek. Je to sice jen okrajová záležitost ve slavných dějinách tohoto legendárního klubu, ale jelikož Doktor H vlastní jezevčíka Karla I. Divokého, chtěl, abych se toho zhostil a tento dějinný střípek zaznamenal. Rád to pro něho udělám, zejména když vidím, jak se trápí s jeho výchovou. Doktor H je totiž zcela nezvladatelný. Chov u Pomalých kulek by se dal shrnout do tří základních epoch.

V té první hoši holdovali zejména malým živočichům. Měli několik krabiček ochočených blech, kterou jim okoval místní kovář pan Želízko. S nimi objížděli poutě ve snaze přivydělat si nějaký ten peníz na klubové výpravy a smetanové nanuky. Ty byly v klubu velice oblíbené. Pak žížalu Aminu, kterou jednoho dne sezobl tukan Arnošt a byl proto popraven kuličkovým perem do hrudi. Posledními zástupci malých hmyzích kamarádů byly štěnice. Ty ani hoši pěstovat nemuseli. Objevili se náhle a během pár týdnů obsadili větší část klubovní podlahy. Proto Mirek nařídil, že na schůzky budou napříště všichni chodit v gumovkách a s DDT ve funkčních rozprašovačích. Pak nastala doba takzvané deratizace.
Po ní se setkáváme s několika dřevěnými kotci a s prvními z několika set pozdějších morčat. Ty řadíme do druhé, střední fáze chovu. Přemnožily se jim tak, že se začaly vzájemně požírat. Chlapci věděli, že příčinou je jejich až přílišná měkkosrdcatost. Nebyli totiž schopni chov rozumně redukovat, a to i přesto, že v hubených válečných letech se za tyto hlodavce platilo téměř zlatem. Domovník Zaorálek jim nabízel za deset morčat jednoho králíka, aby si alespoň trochu ozvláštnili stereotypní jídelníček, ale oni nepolevili.
Nakonec byli donuceni je odvézt do cirkusu Humberto, kde si díky nim mohli i nadále dovolit hada Jindřicha. Jeho nikde jinde neviděný stoj na ocasu, zvaný svíčka překvapil i mnohé zoology svojí precizností provedení. A když na závěr představení zazpíval tenkým hláskem "Kde domov můj" a mrskal při tom jazýčkem, nadšení diváků nebralo konce. Sám principál Don Skokaněc je jednou pozval na vystoupení, avšak vstupné si od nich stejně vybral.
Poté chlapci na chov nadlouho zanevřeli. Velmi se jich tento přístup dotkl. Nastartoval ho až náhodný nález kokršpaněla Huga. Měli ho velice rádi, i když jim pravidelně požíral svačiny a schválně kálel do bot. Nepomohl ani ocelový drát pod napětím, omotávaný za trest kolem těla, nebo polévání kyselinou. Hugo byl nezničitelný.
Psů měli několik. V klubovní kronice je uveden například vlčák Kazan, fenka pitbulteriéra Valérie a srnčí ratlík Ivan. Toho naneštěstí zašlápl Tryskonožka při slavnostním tanci u táborového ohně.

V té poslední době se Kulky nevyhýbaly ani větším plemenům. Je zaznamenán kůň Ferda (domovník si ho nepřál, neb v noci teskně ržál na chodbě), býk Vůl a horská lama Jana. Býk nakonec stejně skončil na talířích v podobě chutných steaků. Chlapcům se moc nezamlouvalo, že si zabral jeden roh v klubovně a že do nich neustále trkal. Schůzky byly narušovány a Mirek soptěl vzteky.I pro mne bylo překvapivé, co mi "pramen" sdělil. A to prý ještě není všechno. Naznačoval, že by mi někdy velice rád sdělil podrobnosti o koníčcích Pomalých kulek, o vzájemné řevnivosti uvnitř klubu či o Dlužínových milionech, ukrytých na tajných kontech ve švýcarských bankách. Ano, o těch milionech, které hoši tak pracně vydělali při sběru míčků v Borcích. Nezbývá než se těšit na další a další senzace.

Dnes mi například Doktor H volal, že ho jeho jezevčík poprvé poslechl, při povelu "Sedni." No, samozřejmě si nesedl, ale lehl, ale i to je určitý pokrok. Nu, a to je, myslím, dobrý závěr do příště, nemyslíte?

Zápis z Voltské rady

Vážení čtenáři, musíme s Vámi podělit o nečekaný objev. Dnes se se mnou Déma podělil o svačinu. Ano, je to opravdu ojedinělý čin.  Nikdy dřív to neudělal. Vždy si své svačiny hltal sám v koutku, abych ho neviděl. Sendvič byl zabalený do papíru, který Déma našel v kontejneru za místní vědeckou knihovnou. Když jsem papír rozbalil, zjistil jsem, že je zde zápis z Voltské konference. Jak se ocitl za knihovnou zatím nevíme. Po tomto nezbytném úvodu si můžete přečíst, o čem se Voltové na konferenci bavili.

„Počkej, tomu nerozumím. Takže ty tvrdíš, že napětí ve stejnosměrném hliníkovém drátě o světlosti šesti milimetrů není totožné jako ve stejném drátu, ale měděném?” Pravil ortodoxní Voltovec.
„Ne, tak to není,” odporoval zástupce Odporů, „koeficient tření v bezzákluzových vodičích je, jak známo, asi třikrát menší oproti se zákluzovou mřížkou.”
“Není to totožné se supravodivostí?”
“Není. Ano i ne. Za nízkých teplot je to totožné, ale při běžných teplotách se supravodivé a bezzákluzové vodiče diametrálně liší. Supravodivost využívá vlnových vlastností elektronu, zatímco bezzákluzovost využívá částicových vlastností, zejména absolutní průraznosti. Tím se snižuje jejich tření.”
“Ale to by znamenalo znovu vykovat všechny vodiče.”
“Vývoj jde bohužel stále vpřed, pokud chceme držet krok s Impedantníky, odpadlíky od proudového náboženství, musíme tento systém přijmout. Jinak hrozí pokles napětí v našich sítích a to není dobré.” Hlas zástupce mainstreamu se náhle zlomil do jakési beznadějnosti.
“Když už budeme dělat změny, což rovnou přejít od k napětí k výkonu?” pokračoval oponent.
„Takže ty chceš říci, že máme zavrhnout Velkého Volta vyhlásit volby Velkého Watta. Ty si myslíš, že Volty již k šíření našich myšlenek nepostačují? Není to kacířství?”
„Ano,” pokračoval zástupce Odporů, „musíme bezpodmínečně vyhlásit nové proudové volby. Voltové a jejich vláda je již minulostí. Přeci nezůstaneme jen u stejnosměrného proudu. Střídavý proud přináší víc možností. Ostatně zrovna dnes mi někdo vyprávěl o podivné partě Voltů, která neměla úctu k Velkému Voltu. Voltové jsou sice nejpočetnější sekta, ale jich přívrženci už nejsou tak jednotní jako dříve. Navíc se dříve odpadlické směry stávají čím dál silnější. Kapacitníci, Impedatníci a další, vždyť sám víš. Zároveň povstávají další rebelové - Beznapěťovci, Bezproudníci, Měnavci, Střídači velkého proudu a dokonce i Jalovci. To se musí podchytit včas, nebo se nám celý systém zhroutí. Stabilitu může zajistit jen Velký Watt.”

Pátrači

Zpočátku bylo Voltské hnutí spontánní a jednomyslné. Všichni chtěli být Volty. Soutěžili mezi sebou o to kdo bude mít v baterii větší napětí. Kdo se dostane výš ve Voltské hierarchii. Všechno bylo úžasné. Ještě nikdy svět neviděl tak jednotnou mládež. Sténadla zalil duch jednoty.
Nicméně po čase nadšení opadlo. Někteří hoši přestávali mít o příslušnost k Voltům zájem. Odmítali se podvolovat autoritám a chtěli si dělat co chtějí. Velký Volt Henry Weber se na to nemohl dívat. Rozhodl se navrátit zbloudilá ovce zpět mezi Volty.

Nechal založit malé pátrací skupinky, které měli vyhledávat odpadlíky a přivést je znovu mezi Volty. Velitel takové skupinky měl výsadu nosit nich na prsou světlomet. Čím více úspěchů měla skupinka při napravování kacířů, tím větší světlomet mohl velitel nosit. Pátrací skupiny byly velice výkonné. Brzy se jim podařilo vyhledat všechny odpadlíky a “přesvědčit” je o nutnosti návratu mezi Volty. Zdálo se, že tím jejich činnost skončí a obyčejní hoši v ulicích Sténadel si budou moci spokojeně hrát. Ale Henry Weber byl úspěchem svých misionářů tak nadšen, že zvýšil jejich pravomoci a nařídil jim trvalou kontrolu všech Voltů.

Pátrači začali namátkově kontrolovat Volty všech kast a zjišťovali jejich oddanost Velkému Voltu a Voltské myšlence. Každé provinění či nedostatek oddanosti okamžitě hlásili. Příslušní sekční šéfové pak daného hříšníka tvrdě potrestali. Tresty byly tak kruté, že dotyčný příště při setkání s pátrači, raději dobrovolně věnoval velký peněžní obnos, aby pátrači byli tak laskaví a jejich přečin nenahlásili. Brzy se to stalo nepsaným zvykem. Pátrači část vybraných peněz věnovali Velkému Voltu, aby jim zachoval přízeň. Velký Volt ji za to na oplátku neustále zvyšoval jejich pravomoci a přimhouřil oči nad některými přehmaty. Pátrači se díky tomu stali jednou z nejmocnějších skupin ve Sténadlech. Jejich nepsaným šéfem se stal Volt s leteckým reflektorem na prsou. Byl nejvíce obávaným pátračem. Všichni Voltové si dávali moc dobrý pozor na to, co před ním řeknou. Vždy uctivě vyjádřili svou loajalitu k Voltskému hnutí. Nikdy si před ním nedovolil žertovat.

Tradovalo se, že jednou do Sténadel pronikla jakási skupina cizáků převlečených za Volty. Letecký reflektor na ně narazil a hned zavětřil něco podezřelého. Po několika dotazech, na které odpovídali čím dál podivnějšími výmluvami na ně udeřil jasnou otázkou, koho budou volit v nacházejících volbách.  Napěťovce nebo Proudníky? Cizáci odpověděli něco nesmyslného a začali prchat. Letecký reflektor hned rozjel největší stíhání, jaké kdy Sténadla zažila. Nakonec se ho zúčastnili prakticky všichni Voltové, kteří tu v danou dobu žili. Ale stalo se něco neuvěřitelného. Nikomu se nezvané cizáky nepodařilo polapit. Zmizeli, jako kdyby se vypařili. Letecký reflektor po nich pátral ještě několik let, ale marně. Nakonec rozšlapal svůj letecký reflektor a rezignoval na své členství ve Voltské organizaci. Ale to neměl dělat. Brzy ho navštívila skupinka Pátračů ...

Ježek

Jednou Tláskač onemocněl. Byla to krutá nemoc. Byl tak zesláblý, že se nemohl bez pomoci dostat z postele. Byť nemocný a blouznil z horečky, jeho mozek stále pracoval na vynálezu. Když se mu trochu ulevilo chtěl si ověřit nápad, který jej v agónii napadl. Popadl komunikátor a začal vyhledávat potřebné informace. Jenže v té chvíli mu došly baterie. Nabiječku měl v šuplíku, ke kterému se díky nemoci nemohl dostat. Tláskače to naštvalo a rozhodl se, že s tím musí něco udělat.

Jak řekl, tak také udělal. Jen co se uzdravil, pustil se do otázky vždy dostupné nabiječky. Čím víc o problému uvažoval, tím mu bylo jasnější, že nemá smysl vyvíjet nějaké roboty, které by mu nabiječku přinesli, neboť zde hrozilo, že se porouchají nebo jim dojdou baterie. Bylo nutné vymyslet chodící nabiječku na organické bázi. Tláskač vzal tedy elektrického rejnoka a ježka a začal je křížit. Nakonec se mu to povedlo. Volba ježka se ukázala velice prozíravá, neboť postupem doby se Tláskačovi podařilo vypěstovat na každé bodlině jiný konektor. Takže nebyl problém dobijet jakýkoliv přístroj.

Od té doby neměl s dobíjením přístrojů problémy. Elektrický ježek si hrál, ale jak Tláskač zapískal, přicupital a dobil požadovaný přístroj. při normálním krmení dával živý akumulátor standardních devět voltů, ale pokud dostával speciální energopiškoty dokázal své napětí vyhnat až na padesát voltů.    

Když se o Tlaskáčově ježku dozvěděl Dlužín okamžitě si uvědomil, že by z toho mohl být dobrý byznys. Věřil, že nějaký potomek Tláskačova ježka musel přežít. Vyhlásil proto po ježkovi pátrání. Pomalé kulky začali obcházet všechny prodejny zvířátek. Navštívili i zoologickou zahradu. Vyptávali se lidí zda neviděli nějakého ježka. Pokud ano, hned tam spěchali. Vždy konkrétního jedince pečlivě změřili. Ale žádný nevykazoval sebemenší napětí. Nakonec se jim pátrání podařilo. V opuštěné zahrádkářské kolonii našli podivného tvora se spoustou konektorů na zádech. Okamžitě věděli, že je to on. Mirek byl nadšený a ještě nadšenější byl, když zjistil, že je ježek březí. Jen co se akumulátorky narodili, vyhlásil aukci. Výdělek byl obrovský. Z utržených peněz zařídil Mirek velkochov. Pomalé kulky, které museli zvířátka opatrovat a vynášet bobky, nejprve protestovali. Ale když se byznys pořádně rozjel byli spokojení. Už nemuseli pracovat, neboť si mohli najmout profesionální ošetřovatele.

Tržby za prodané jedince byly opravdu velké a navíc mladí akumulátůrci poskytovali dostatečnou energii, že ji mohli prodávat elektrárnám. Energofarma Pomalých kulek se stala světoznámou.

Tichá strana

Tichá strana byla starobylá čtvrť, kde byly ulice stále ještě osvětleny loučemi a někde dokonce i kostelními svícemi. Byla zde dokonce i jedna ulička, která byla osvětlena jen lucerničkami z vánočních stromků. V jiné zavedli místní starousedlíci chov světlušek, které pak nalepovali na obrovské desky a ty opíraly na rozích. Tím tyto kouty získaly zvláštní, podmanivé kouzlo. Snad proto sem málokdo chodil. Čas se zde zastavil. Pokrok neměl šanci. Lidé zde odmítali jakékoliv novoty, včetně televize, telefonu, rádia, internetu, tabletu a podobných nesmyslů. To se týkalo jen dospělých obyvatelů čtvrti. Mladí pochopitelně moderní věcičky zbožňovali. Zbožňovali je o to více, že zde byly zakázané. Ale zákaz je zákaz, a tak museli své moderní přístroje schovávat. Pokud byl někdo přistižen s nepovolenou věcičkou, byl potrestán vytaháním za ucho. Odhalený přístroj musel odevzdat na příslušném úřadě, kde byl dle přísných zákonů zničen. Alespoň se tak úředníci tvářili. Ve skutečnosti přístroje pečlivě uschovávali a ve volných chvílích na nich mastili hry.

Čtvrť města dostala název podle toho, že v době krize se místní zbohatlíci přestěhovali do jiných částí, jako například Borce, Bohatov, Drahotín, Prachovice, Prkenice, atd. Zůstala jen chudina. Hladové chudině nezbylo nic jiného, než se živit rybařením. Seděli na pravé straně řeky Hltavy a civěli na pruty. Lidé z okolních čtvrtí o nich říkali, že to jsou tišší blázni. Čtvrti, která se původně jmenovala Chytrov se začalo říkat Strana tichých bláznů, až se to postupně změnilo na Tichou stranu.

Postupem času získal název Tichá strana i druhý význam, neboť sem začali chodit hluchoněmí lidé z ostatních čtvrtí. Chodit po ulici bylo nebezpečné, neboť pokud neopatrný chodec míjel osoby zabrané do hovoru, mohl dostat do nosu při rozmáchlých gestech diskutujících. Bohužel to nebyla jediná negativní věc, s kterou jste se zde mohli setkat. Do Tiché strany se začali v houfech stahovat kapsáři, měli zde poměrně snadný a hlavně bezpečný výdělek. Místní hluchoněmí strážníci se snažili jak jen to šlo, ale i oni přicházeli o obušky, čepice, ba i o služební zbraně. Z těchto důvodů chodili takovým zvláštním, až tanečním krokem, při kterém neustále rotovali kolem své osy, aby viděli vše co se kolem nich děje. Děti se jim smály a pokřikovali na ně posunky že jsou točníci, ale jen do té chvíle, než s nimi strážníci zatočili.

Strašný konec Pomalých kulek!

Minulé léto jsme s Doctorem navštívili Osvětim, velice smutné místo. Úžasnou náhodou jsme tam potkali místního správce Měška Podiguhodnego, který nám dovolil nahlédnout do jinak vzácně přístupného archivu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme téměř nahoře objevili otrhaný deník jistého pana Jacka Vacka. Nebyli bychom si ho všimli, kdyby nás nezaujal podivný nákres na jeho deskách. Ano, jednalo se téměř s jistotou o nákres ježka v kleci. Jak se sem tento deník dostal...a co je v něm vlastně napsáno? Měšek nám kupodivu vyšel vstříc a sešit nám na půl hodiny zapůjčil. Během ní jsme nelenili a celý si ho přefotili do mobilního telefonu. Teprve v Praze, při jeho čtení jsme zjistili, co se nám dostalo do rukou - byl to pravdivý a zároveň velice nešťastný konec Pomalých kulek. Jacek Vacek byl zřejmě vězněný spolu s hochy tohoto klubu a jak sám poznamenává "musel jsem to zaznamenat pro další generace!" Jak sám dál píše, papír si tajně sehnal v účtárně a na rozdíl od ostatních, kteří ho jedli, neb hlad byl strašlivý a všudypřítomný (Jacek byl na papír totiž alergický, míval po něm průjem, zvláště po toaletním) se rozhodl, že ty dávné příběhy, které mu hoši vyprávěli musí stůj co stůj zapsat. Jaké to bylo hrdinství si dnes lze těžko představit, ovšem jen díky jemu se podařilo celkem věrohodně rozklíčovat smutný a v mnoha případech burcující konec Pomalých kulek. Jak k tomu došlo? Jacek píše: "Byl tu se mnou nějaký Dlužín, údajně z Prahy, a jak jsme všichni věděli, byl opravdu hoden svého jména. Nikdy nikomu nepůjčil ani drobek chleba, sysloval staré kůrky a na nedělní burze na apelplace s nimi bezohledně kšeftoval. Oproti tomu to nesnižuje jeho obrovskou starostlivost o ostatní, kterým v případě největší nouze ZCELA zdarma věnovával nemalé kousky chleba se slovy: "Já jsem si předtím dělal srandu." Jak jsem zjistil, byl prý členem jakéhosi chlapeckého sdružení, které vyznávalo woodcraftové přírodní zásady a spolu s dalšími morálními zábranami je úspěšně roubovalo na svůj každodenní život. Klub velice dobře prospíval až do doby, kdy se chlapci seznámili s jiným klubem ze stejné čtvrti - s Rychlými šípy. Dle jeho slov to byl panovačný a krutý klub, jeho členové pocházeli z těch nejhornějších miliardářských až milionářských vrstev. Tito kluci měli vše to, na co si obyčejný smrtelník nemohl pomyslet ani ve snu - peníze, moc, jídlo, kamarády, ba i jiné věci. Není divu, že poctivé a naivní Pomalé kulky neodolaly vyjímečné nabídce Rychlých šípů na dobrodružný výlet vlakem do Terezína. Tyto chlapecké bestie byly totiž povolány do transportu a díky svým stykům a úlisnosti se jim podařilo Pomalé kulky přesvědčit, aby jeli místo nich. Hoši prý byli natěšení, sbalili si torny, maminky jim namazaly poslední čerstvý chléb v jejich životě a ráno 22.4.1942 nastoupili s mnoha jinými do vlaku, který bohužel zároveň znamenal smrt. To ale oni nevěděli. Pravda, přišlo jim prý divné, proč si nemohou sednout, proč nemají žádný přísun vody a potravy (tu naštěstí měli s sebou), ale jako správní zocelení skauti to vše brali jako přípravu na skutečný, ničím nepřikrášlený život." Je toho mnoho, co deníček skrývá a snad někdy příště z něho opět přineseme nějaký výňatek. Ale je třeba dodat, že některé skutečnosti, které jsme pak s Doctorem objevili v komiksu o Rychlých šípech mnohé naznačují. Vždyť Jaroslav Foglar o těchto věcech musel něco vědět, nebo alespoň tušit, tak proč jejich taková idealizace? O to víc zamrzí poválečný vývoj, kdy na příbězích o "čestných" Rychlých šípech vyrůstalo několik generací kluků a holek. My, kteří víme jak to skutečně bylo se sice občas pousmějeme nad jejich "veselými" příhodami z klubového dění, ale je to trpký smích, přímo mrzne na rtech...to, když si uvědomíme, jak skončili jiní kluci, kluci plni ideálů, nezředěného mládí a poctivosti. Však čas ukáže, kdo měl pravdu a jak se věci měly. Není možno si nevšimnout různých náznaků, které pan Foglar vsouval "mezi řádky." Trápilo ho svědomí? Snad... Však si dobře vzpomínáte na tu příhodu se záchranou žebráka na zamrzlém rybníku, kdy Rychlonožka volá směrem k Dušínovi: "Okamžitě zpátky! Rozkazuji ti to, nebo tě vyloučíme z klubu!" Zde je patrná roztříštěnost v klubu, jejich snaha o vládu jiných jednotlivců nad ostatními, jejich, a já se to nebojím nazvat drzou vznešeností! A tak bychom mohli pokračovat. Je to smutné čtení a řečeno jasněji - jsou to špatné zprávy pro celé klučičí hnutí!