Foglarův soud

V místním muzeu pracoval malý seschlý pán všemi dětmi zvaný Foglar. Toto pojmenování vzniklo z anglických slov Fog a Large, což česky znamená Velká mlha. Děti mu tak říkali, protože nikdy neřekl pravdu, ale stále jen mlžil. Nikdy nedokázal odpovědět na konkrétní otázku. Odpovídal vždy vyhýbavě. Snažil se z otázky utéct a zavést řeč na něco jiného. Byl v tom tak dobrý, že nezkušení lidé ani nezpozorovali, že na jejich otázku vůbec neodpověděl. Lidé kteří ho dobře znali, se naopak bavili tím, jak daleko se od původní otázky dostane. Tak na příklad na otázku kolik je jedna plus jedna se Karel Urbánek dozvěděl, že V galaxii Foucault prší jen velice ojediněle a to nejčastěji po té co dozrají Mangojablka.

Mlžení nebylo jeho jedinou předností. Vynikal také v rozeštváváni lidí. Z nejlepších přátel dokázal během necelých deseti minut udělat nepřátele na život a na smrt. Pokud si někdo zpíval a radoval se ze života, pak po rozhovoru s Foglarem propadl do šílené deprese a pomýšlel o sebevraždě.

Dokonce se tradovalo, že k vůli němu došlo k válce. Měl prý tehdy rozsoudit, který z domácí mazlíčků třech dívek je nejkrásnější. Později tato pře vešla ve známost jako Foglarův soud. První dívka byla pěkně vypečená a jmenovala se Hera. Jejím mazlíčkem byl modrý králíček Azurit. Druhá dívka, Anténa, se prezentovala fialovou krávou Milkou. Třetí dívka, původem z černého kontinentu se jmenovala Dita, ale nikdo jí neřekl jinak než Afrodita. Tato dívka do soutěže přinesla svého bobra Colgata. Vyhrála Afrodita, neboť Foglar prohlásil, že má nejhezčího bobra. Anténa to však těžce nesla a tak dlouho ryla do svých spoluobčanů ze Sténadel, až vyhlásili Afroditě a jejím přívržencům válku. Válka to byla šílená a krutá. Mnoho mazlíčků přišlo o život a mnoho dívek přišlo to nejcennější. O jejich úsměv, neboť, potom co spatřili válečné hrůzy, se již nikdy neusmály.

Přestože jeho špatné vlastnosti byly všeobecně známy, stejně celé zástupy hochů a dívek si k legendami opředenému staříkovi chodili pro radu, či povzbuzení. Starý pán vždy pookřál, když viděl mladou, zdravou dětskou duši a vždy měl po ruce nějaký ten drb,nebo pomluvu. Člověka vždy potěší, když slyší něco špatného o jeho příteli, sousedu, či známém.
Nejraději měl malé holčičky, kterým dával sladké bonbónky a lákal je do svého pelíšku, jenž se nacházel na konci muzea.

Poloviční válka

Voltové nechtěli přijít o Údolí sluneční záře, ani nechtěli boje, a tak se snažili přesvědčit své druhy, aby nechali údolí na pokoji. Aby udržel klid, zavedl Velký Volt na tři čtvrtiny těžby přídělový systém. Vzácné kovy byly dávkovány v malých množstvích všem Voltům podle všeobecně schváleného přídělového systému a pořadníku. To, že se s přidělenými dávkami obchodovalo na černém trhu, to už byla věc každého z Voltů, zda byl ochoten se své dávky vzdát za určitý nemalý obnos.

Dlouho se dařilo udržet klid. Ale nakonec chamtivost zvítězila.

Volt Irvin Hamerník začal tajně navštěvovat údolí a těžit. Velkostraníci tajnou těžbu zjistili, ale nic nehlásili. Rozhodli se záškodníka chytit při činu. Povedlo se. Sotva Irvin nakopal první putnu rozsvítily se ostré světlomety hlídačů. Irvin byl i s lupem dopraven před Velkého Volta. Velkostraníci žádali za porušení obrovské reparace, na které Sténadelští nemohli přistoupit, i kdyby chtěli, což rozhodně nechtěli. Hrdí Voltové se nedokázali smířit s pokořením ze strany nenáviděných Velkostraníků. Znamenalo to jen jedno jediné. Ozbrojený střet.

Armády obou čtvrtí se střetli v údolí o které se přely. Zpočátku to nevypadalo až tak hrozivě. Vojáci obou armád stáli proti sobě a kryti štíty na sebe pokřikovali. Od slov a urážek pomalu přešli k házení kamenů. Byli první zranění. vypadalo to hrozně, ale proti tomu co mělo přijít to byl slabý odvar. Do bojů se přidala mechanizace. Nejprve praky a katapulty. Pak se přidaly houfnice a tarasnice. Kdo ví, kde to válečníci sehnali. To už nádherné údolí ztratilo svou krásu a změnilo se v šílené bojiště. boje trvaly mnoho dní. Technika na obou stranách se zlepšovala. Kulomety, děla, plyn, letadla, tanky a řízené střely.

Boje byly kruté. To co se odehrávalo na bojištích první a druhé světové války bylo jen slabým odvarem toho co se dělo v Jatečním údolí, jak ho novináři začali v průběhu bojů nazývat. Ano, byla to opravdová jatka. Zem byla sežehnutá výbuchy a prosycená zářením z jaderných bomb. Došlo i na kvantové zbraně, které vojenské mocnosti teprve vyvíjely. Nakonec vyhráli Sténadelští za pomoci kvark-gluonového laseru. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Údolí bylo tak zamořené radioaktivitou, že nebylo možné zde přežít. Ano, odvážilo se sem několik chlapců v super antiradiačních oblecích, ale vydrželi zde maximálně několik hodin. Na těžbu museli vítězní Voltové zapomenout.

O válce se novináři zmiňovali jako o První dětské celoměstské válce. Vzhledem k tomu, že šlo o válko dvou čtvrtí, což je jedna polovina, byl též tento ozbrojený konflikt nazýván Poloviční válkou.

Hnutí odporu

Zpráva o Izoldovi, který odolal obrovskému výboji se začala po Sténadlech šířit, přestože se Voltové vyšší napěťové úrovně snažili zprávu potlačit či úplně zlikvidovat. Mezi plebejskými Volty se zpráva šířila rychlostí motorového napětí. Dávala jim nadějí na svobodu. Byli mezi nimi totiž tací, kteří nošení baterky a neustálé poměřování nenáviděli. Chtěli mít klid a dělat si věci podle svého. Nechtěli být součástí polovojenské organizace, který je nutila provolávat věrnost Velkému Voltovi. Nicméně museli. Odpadlíci dostávali pravidelné elektrické výboje tak dlouho, až kapitulovali a chovali se podle toho, jak si vládnoucí většina přála.

Proto Izolda považovali za mesiáše, který je vyvede z napěťové poroby. Hledali ho a toužili se s ním setkat. Ale nalézt Izolda nebylo jednoduché. Nebyl z těch co by se rád družil. Sice ho těšilo, že ho jiní obdivují, ale stát se vůdcem rebelantské party to nebyl jeho styl. Chtěl si jen užívat. Nicméně byl ochoten se s několika vyvolenými AntiVolty setkat a podělit se s nimi o jeho tajemství dokonalé izolace.

Ukázalo se však, že Izold je zřejmě genetická vyjímka. Ostatní, byť přesně dodržovali jeho postup, nedosáhli tak dokonalých izolačních výsledků. To znamenalo, že nemohou jít s vládnoucími Volty jít do přímého střetu. Napětí v bateriích nejvyšších Voltů by je zabilo. Uchýlili se proto do podzemí a ilegality. Pomalu a pečlivě vybírali další členy. Jejich komunita rostla. Každým dnem jich bylo více a více. Také postupně zdokonalovali izolační postupy.

Nezůstali jen u genetických pokusů, zlepšovali i technické prvky izolace. Inovovali Izoldovu keramogumu, vynalezli izolační rukavice, které nebyly poznatelné od skutečné kůže. Chodili v oblecích s “hromosvodem”, což byla soustava propojených drátů důmyslně umístěná v oblečení, která každý výboj neškodně sváděla do země.

Navenek se tito rebelové tvářilo jako ostatní Voltové. I oni měli v klopě baterku, ale bylo v ní nulové nebo malé napětí maximálně do 12 Voltů. Aby se členové poznali, zdravili se slůvkem ohm. Obyčejní Voltové neměli ponětí, proč to říkají. Odpor je nezajímal. Oni naopak toužili po co největší vodivosti.  Ale zasvěcení věděli, že se jedná o tajného kolegu a odpověděli mu slovem George. To byl jejich kód.

Izolanti, jak se mezi sebou nazývali, se připravovali na svrhnutí Voltského imperia. Měli vypočítáno, že by jim k tomu mělo stačit 1024 členů. Až budou mít potřebný počet. Povstanou a svrhnou své napěťové tyrany.

Sténadelští Voltové měli tušení, že pomalu ale vzniká hnutí odporu, které je chce svrhnout. Žili si svým běžným životem a netušili, do doba jejich vlády se nezadržitelně krátí.