Izold

Mohlo by se zdát, že Sténadla a Voltové jsou synonymum, ale není to pravda. Byli zde i tací, kteří nepropadli vysokonapěťovému fanatismu. Jedním z nich byl Izold Utalátos. Organizovanost a vojenská poslušnost Voltů mu byla proti srsti. Chtěl si dělat věci po svém. Byl to hipík a volnomyšlenkář. O Volty se nezajímal. Bohužel se Voltové zajímali o něho. Když ho potkali, ukazovali mu sílu svých baterek a vyžadovali od něj slova obdivu. Izold však nesmyslné pochlebování odmítal. Nečekaný odpor Volty rozzlobil a proto rozhodli dopřát mu malou lekci slušného chování. Chytili odpůrce a pevně ho drželi. Pak propojili své baterie. Z nich pak vyslali výboj na nebohého Izolda. Ten nakonec podlehl mučení a provolával slávu a obdiv přítomným Voltům. Voltové uspokojeni výhrou spokojeně odešli. Nechali Izolda svíjet se na zemi bolestí. Izold zde ležel dlouho. Dlouho po té co bolest odezněla. Jeho mysl byla ochromena bolestivým pokoření. Nesnášel násilí. ještě více nesnášel prohry. Rozhodně se s tím nehodlal smířit. Přísahal sám sobě, že nikdy více se Voltům nepokoří.
Začal přemýšlet jak to zaonačit. První s čím začal byly boty. Vytvořil boty vlastní konstrukce. Byly dokonale odizolované. Byly z keramogumy, kterou sám vyvinul. Boty dokázaly pohltit výboj několik miliónů Voltů silný. Ale to byl jen začátek. Izold nechtěl riskovat situaci, kdy bude opět polapen přesilou a budou mu násilím boty odebrány. Proto začal studovat bioniku a organickou chemii. Začal denně pít speciální nápoje z křemíku a hliníku. To nebylo vše. Pojídal upravený kaučuk a své tělo potíral silikonem. Výsledek se nakonec dostavil. Zmutoval. Jeho tělo získalo obrovský vodivý odpor. Byl to v podstatě dokonalý organický izolant. Jeho tělo dokázalo přežít obrovské elektrické výboje bez jakéhokoliv poškození. Jediné co cítil bylo lechtivé brnění kůže. To způsobovalo, že se při velkých výbojích musel chtě nechtě smát. Ale byl to strašlivý smích. Díky elektrickému náboji byl zdeformovaný a zkreslený. Při jeho smíchu stydla krev v žilách. Jakmile si byl jistý svým izolačním tělem, vydal se mezi Volty a začal je provokovat.
Vylezl na klec jenž byla v prostředku Fadayovo náměstí a začal se posmívat Voltům. Dělal jsi srandu z jejich baterčiček. O Velkém Voltovi prohlásil, že je to impedantník a že všechny jeho řeči jsou jalové. Voltové stojící poblíž začali jiskřit vzteky. Hned se na něho vrhli. Během okamžiku byl Izold stažen z skulptury ztvárňující Faradayovu klec. Byl vysvlečen, omotán měděními řetězy a šoupnut do klece. Pak začalo mučení. Voltové pozvedli elektrody a spustili dynamo. Očekávali zděšený jekot a prosbu o odpuštění. Ale Izold se jim jen smál.

“Pojďte Voltíčci. Pojďte mě pošimrat,” volal na ně a řechtal se od ucha k uchu. Voltová byli zaraženi. Nic takového ještě nezažili. Roztočili dynamo do maximálních otáček, polili provokatéra supervodivým roztokem a přiložili elektrody. Žádný křik, žádné škubání bolestí. Jen smích. Izolt se chechtal jejich překvapeným výrazům. A ten smích byl skutečně strašlivý. Vůdce Voltů nevěřil vlastním očím, myslel, že je jejich dynamo rozbité. Zkusil proto elektrody přiložit na ruku nejbližšího Volta. Objevil se záblesk připomínajíc kulový blesk a suché zapraskání. Ruka zčernala a upadla. Po dopadu na zem se rozpadla na uhelný prach.

Okolo stojícím Voltům poklesla čelist. Jestliže je přístroj v pořádku, tak jak je možné, že ten drzý provokatér nebyl seškvařen na škvarek? Vůdce Voltů vyťukal signál a zavolal okolní okrsky na pomoc. Během chvilky zde bylo pět dalších daleko nosných dynam a zhruba stovka Voltů. Dynama propojili do série a k nim ještě připojili baterky všech přítomných. Zavládlo obrovské napětí. Na svorkách přeskakovaly Eliašovy ohně. Pomocí speciálních keramických tyčí uchopili elektrody a přiložili je k tělu rebela. Vzduch prořízl elektrický oblouk. Jeho světlo bylo tak silné, že všechny oslepilo. Vzduch byl přesycen ohlušujícím praskotem. Z místa činu se valily oblaka dýmu. Když se kouř rozptýlil, uviděli jen kaluže roztavené mědi. Kacíř zde nebyl. Byl jistě dezintegrován obrovským výbojem. Voltové jásali vítězstvím. Trvalo dlouho než se radostný jásot utišil. Když vtom do ticha zazněla jasná hlasitá slova: “Co tady ječíte vy zoufalci. Jestli mě chcete dostat, tak si musíte pořídit něco silnějšího.”

Překvapení Voltové se otočili za hlasem. Nevěřícně zírali na smějícího se Izolda. Obrovský výboj mu evidentně vůbec neublížil.

“Tak zas příště, Voltíci,” zavolal na ně. Zamával a zmizel za rohem.

Nový typ vlády

Onehdy jsem s Démou opět prohrabával popelnice. Hledali jsme další zmínky o Pomalých kulkách. Ale nebylo to ono. Vůbec mě to ten den nebavilo. Něco bylo jiného - divného. Přemýšlel jsem čím to může být. Teprve pochvíli jsem přišel na to, že za to může Déma. Byl jiný než jindy. Vypadal tak nějak sklesle a bezduše. Nedělal jeho oblíbené srandičky. Naopak byl vážný a zamlklý. Skoro to vypadalo, že přemýšlí. “Co ti je?” zeptal jsem se s obavou. “Ale tak jsem se zamyslel nad světem,” odpověděl hlubokým unaveným hlasem. Tak on skutečně přemýšlel, uvědomil jsem si. Dost mě to vyděsilo. Nikdy v životě to nedělal. Muselo se mu stát něco hrozného, když došlo i na přemýšlení. “A na co jsi přišel?” otázal jsem se s obavou. Byl jsem si jist, že jeho odpověď nechci slyšet.

“Přemýšlel jsem o lidstvu. O tom jak tu žijeme. O vztazích mezi lidmi. A hlavně o způsobu vládnutí. Říkal jsem si, že už tu všechno bylo. Tyranie, otroctví, císařství, království, despocie, demokracie a kdoví co ještě. Nic pořádně nefungovalo. Vždy byl někdo, kdo na dané uspořádání doplatil. Řekl jsem si - Chce to něco nového. Něco co tu ještě nebylo. Něco, co konečně bude fungovat. Rozhodně to nemůže být nic kolektivního. Žádné parlamenty, senáty a jiné kolektivní nechutnosti. V kolektivu vždy zapadnou správné myšlenky a zbude jen špína. V kolektivu nikdo nenese zodpovědnost a to je špatné. Tudy cesta nevede. Musí to být jednotlivec. Geniální supervládce. Zodpovědný muž, který se nebojí nikoho a ničeho. Muž ryzího charakteru. Snílek i realista. Padouch i klaďas. Komiksový hrdina i byrokrat. Měl by umět hrát na hudební nástroj, měl by číst komiksy, měl by to básník, textař či spisovatel. Vědec i analfabet. Atd. Atd. Uvědomil jsem si, že to všechno splňuje jen jediný muž na této na planetě. On jen jediný je vyvolen vládnout celému vesmíru.”

“Zajímavé,” řekl jsem, zastavil abych to jeho blábolení. Chtěl jsem rychle odejít, ale zvědavost mě přemohla. Musel jsem se zeptat.

“Jak to mu úžasnému stylu vlády říkáš?”

“Démokracie,” odpověděl skromně Déma.

Volba Velkého Volta

K volbě Velkého Volta dochází ve Sténadlech vždy po 25 měsících. Každý z 32 sektorů vyšle svého zástupce, který má v čase volby nejvyšší napětí v baterii. Tyto zástupci pak jsou rozlosováni do soupeřících dvojic. Vítěz se utká s dalším vítězem dle postupového pavouka obdobně jako při tenisu. Úkoly v každém kole jsou těžší a těžší. Klasický napěťový souboj je jedním z nich. V každém kole je úkolů a soubojů více. Soupeři například musí deset minut třít liščím ohonem ebonitovou tyč. Zvítězí ten, kdo má větší náboj. Součástí duelu jsou i otázky z teorie. Například jak velký je elementární náboj, k čemu slouží Poytingův vektor, jak zní Coulombův zákon, jakou permitivitu má vzduch, jaká je elektrická vodivost bezelektronového vodiče apod. Největší popularitu mají zkoušky praktických dovedností. Divácky oblíbená je zejména stavba Faradayovy klece načas. Po uplynutí časového limitu je na soutěžícího vypuštěn silný elektrický výboj. Pokud postavená klec není plně funkční, pak má závodník smůlu. Další, často nasazovanou disciplínou je Fáze nebo nulák. Soutěžící se musí rukou dotknout jednoho ze dvou holých vodičů. Jak již název naznačuje, v jednom vodiči je fáze a druhý je nulák. Co to s člověkem udělá, když si vybere špatně si jistě umíte představit. Existuje mnoho dalších disciplín, ale nebudeme je zde uvádět, neboť je jistě znáte nebo se o nich můžete dočíst v Sténadelském věstníku Napětí. Soupeři se postupně vyřazují, až se nakonec ve velkém finále rozhodne o tom, kdo bude vládnout Sténadlům v dalším období. Poté co je znám vítěz. Shromáždí všichni Voltové na Cyklotonovém náměstí a zde je slavnostně vyhlášeno jméno nového Velkého Volta. Pak se přečte se pasovací protokol. Ten je zakončen mohutným skandováním Voltského hesla “V napětí je síla naše, silná guma chrání nás.” Na ta slova všichni zúčastnění propojí své baterky a tím vytvoří obrovský výboj o síle několika miliard Voltů. Tím je celý obřad dokonán.