21. 7. 2016

Rychlonožka

Rychlonožka získal své pojmenování díky svému otci, jenž byl všem známý pod přezdívkou Rychloručka. Jeho ruce byly opravdu tak hbité, že si nikdo z oloupených občanů nepovšiml, že jeho peněženka se přesunula z kapsy do rukou jeho synka. Ten jí popadl a pelášil pryč. Od té doby mu nikdo neřekl jinak, než Rychlonožka. Jeho sprintům se nemohl ani Usain Bolt. A to ani nepoužíval žádnou speciální sportovní obuv. Běhal ve svých okopaných keckách. Je ovšem pravdou, že musel každý týden měnit podrážku. Asi by se mu jeho sprintování dost prodražilo, nebýt toho, že mu boty opravoval jeho strýc zadarmo. Ten vždy odsekal spálenou gumu odsekal a na skelet přilepil novou podrážku. Odsekanou spáleninu s výhodou prodal přísadu do termoizolace.
Díky své rychlosti se Rychlonožka pomalu stával legendou. Znali ho i hoši z ostatních čtvrtí. Bohužel jednou při divokém úprku spadl ze schodů a zlomil si nohu tak nešťastně, že mu musela být amputována. Dostal krásnou protézu, ale na běhání musel zapomenout. Otec se na něho sice za jeho nešikovnost velice zlobil, ale nakonec byl nucen mu odpustit, neboť si brzy uvědomil, že bez pomocníka se v jeho oboru podnikat nedá. Nechal mu proto vyrobit malý speciální elektrický vozík, na kterém pak oba společně operovali po celém městě.
Nakonec se ukázalo, že synkovo zranění obchodu pomohlo, neboť díky motorizaci mohli obhospodařit mnohem větší rajón. Jejich přepady byly tak rychlé a nečekané, že se místy zdálo, jako by byli na několika místech současně. Zatím co z otce se nyní stal Babinský II, pokusy o změnu přezdívky jeho synka na Rychlovozík se neujaly, a tak Rychlonožka zůstal Rychlonožkou i nadále. Ostatně motorizované řádění povedené dvojice netrvalo dlouho. Po vyloupení zlatnictví opět prchali na svém vozíku. Gumy jen kvílely. Zatáčky brali smykem. Policie se držela za nimi. Byla to šílená honička. Už se zdálo, že policii uniknou, když jim praskla pneumatika. Policie uprchlíky dostihla. Otec byl zatčen. Rychlonožka pohotově tvrdil, že to ho pána nezná. Že do vozíku spadl náhodou, při divoké honičce. Policie mu uvěřila a nechala ho jít i s napěchovaným ruksakem, o kterém tvrdil, že tam má věci do školy. Ale vozík policisté zabavili, a tak musel Rychlonožka do smrti belhat po své novodurové protéze.

8. 7. 2016

Bořík

Jednoho dne se u dveří místního sirotčince objevil neznámý asi dvanáctiletý chlapec. Vychovatelé byli zaskočeni, ale chlapce se ujali. Jmenoval se Bořík, ale nic jiného o sobě nevěděl. Nevěděl, kde se tu vzal, nevěděl, kdo jsou jeho rodiče, nevěděl jak se jmenuje současný prezident, nevěděl jaký je kurz Eura vůdčí dolaru. Nevěděl prostě nic.
Bořík začal chodit do školy, ale mezi ostatní hochy nezapadl. Sténadelští chlapci byli uzavření a nikoho cizího mezi sebe nechtěli. To že Bořík není místní bylo zcela evidentní. Mluvil výhradně spisovně, měl encyklopedické znalosti a ovládal bravurně matematiku. Postě byl takový divný.
Navíc stále, v létě i v zimě, nosil starý svrchník s tužkovou baterkou v klopě a vedle ní měl žlutou diodu. To opravdu nebylo normální. Sténadelští se mu posmívali. Jednoho dne však zjistili, že v zdánlivě obyčejné baterce se ukrývá napětí několik stovek voltů. Postoj chlapců k Boříkovi se změnil. Již se mu neposmívali.
Záhadná baterie se stala hlavním předmětem jejich hovorů. Nikdo nechápal jak je to možné. Zkoušeli ho napodobit, ale nebylo to jednoduché. Dostat do článku více než pět Voltů bylo nad jejich síly. Jejich obdiv k Boříkovi vzrostl. Už nebyl divný, ale výjimečný. Chodili za ním a snažili se z něj dostat jeho tajemství. Bořík ale nic neprozradil. Jeho cena v očích Sténadelských hochů stoupala.
Chlapců nedávala tajemná baterka spát. I oni chtěli mít silný zdroj energie. Začali zkoumat jak se baterka vyrábí. Brzy zjistili, že standardní postup na vysokonapěťovou baterii nestačí. Byla to výzva a oni ji přijali. Začali vynalézat baterie vlastní konstrukce. Stala se z toho móda a posedlost. Všichni Sténadelští začali nosit v klopě baterku se diodou či žárovkou. Každý z nich měl voltmetr v kapse a na potkání si přeměřovali své napětí. Baterie mívali v sobě desítky voltů. Na Boříka to sice nestačilo, ale i tak to byl obrovský pokrok. Vývoj pokračoval. Baterie byly silnější a silnější. Poměřování voltmetrem bylo nahrazeno přímým propojením baterek proti sobě. Kdo měl větší napětí ten zvítězil. Pohrávající dostal pořádnou ránu, až se mu z toho zježily vlasy. Nemůžeme se proto divit, že všichni začali nosit boty se silnou gumovou podrážkou. Již tak tichá čtvrť se stala ještě tišší a strašidelnější. Chlapci se zježenými vlasy chodili jako duchové. V ulicích se blýskalo a vzduch byl nabit elektřinou.
Zpočátku chaotické souboje každého s každým byly postupně nahrazeny organizovanější formou. Začali se vytvářet bojové skupiny a posléze i pouliční divize. Sténadla se proměnila. Dříve si hoši ostatních moc nevšímali. Každý si žil podle svého a o jiné se nestaral. Nyní to bylo jiné. Celou čtvrtí se rozléval duch spolupráce. Vznikla organizace vojenského typu. Na počest svého vzoru - Boříkovo vysokovoltové baterky - si začali říkat Voltové. Jejich heslem se stalo: “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”