J. F. vypravuje

Naše pátrání v popelnicích pokračuje. Zdá se, že překvapením není konec. Dnes jsme našli deník jakéhosi člověka ze Sténadel, který se podepisuje iniciálami J. F. Nevíme, zda je nalezený příběh pravdivý, neboť to co se zde píše, odporuje našim dosavadním poznatkům o Sténadlech. Tak tu máme další možnou variantu jak mohla Sténadla a Voltové vzniknout. Vyzkoumat pravdu bude obtížnější, než jsme si původně mysleli.

Zde je úryvek z nalezeného deníku J. F.

„Je to už dávno. Tenkrát ještě jezdily tramvaje bez elektriky, jen tak tažené koňmi a na Hradě sídlily akorát vosy. V těch dobách nikdo o Sténadlech neměl ani potuchy. Místo nich tu žila spokojeným a veselým životem čtvrť jiná, čtvrť zvaná Světlov. Můj otec nás tam jednoho dne přestěhoval, protože získal místo v nové tiskárně, která vznikla ze staré Edisonovi galvanovny. Byl to starý morous, a tak se mu nelíbil ten odporně jásavý tón ulic a optimistické úsměvy spolubydlících. Začal proto systematicky narušovat jejich sebevědomí. Každému říkal, jak je to tu hrozné, proč je vše takové tmavé a jak je možné, že se všichni tak nenávidí. Zpočátku si z něho ostatní dělali legraci, ale postupem doby přece jenom v nich začalo klíčit jakési nedefinovatelné podezření. Postupem doby se začali všichni navzájem podezírat, sledovali jeden druhého – kam chodí a s kým se vybavuje a množila se i udání a přepadávání za bílého dne. Do žárovek, které podle nich málo svítily, začali pouštět stále více elektřiny. Na ulicích byl jas až k oslepnutí, ale zfanatizovaným občanům se to stále zdálo málo. A tak pokračovali ve zvyšování napětí, až všechny žárovky popraskaly. To občany poněkud uklidnilo, neboť zde byla nyní skutečně velká tma, jak už dlouho tvrdili.

Můj otec tak během necelých deseti let tuto kdysi krásnou čtvrť úplně rozložil. Nikdo už neříkal Světlov, ale začalo se čím dál tím častěji používat oslovení jiné, přesnější – Tenata. Odevšad byl slyšet křik a sténání, to jak lidé vráželi do zdí a jak se navzájem přepadávali, a tak došlo postupem času k dalšímu přejmenování na Sténadla.

V té době začaly i první pokusy o nastolení obnovy, takové občanské samosprávy. Trochu jsem se o to zasloužil i já, chtěl jsem totiž odčinit tátův hřích, když tragicky zahynul pod kladivem souseda Huňáta. Nalezl jsem totiž v knihovně zápisy o starých Voltech z dob Edisona, kteří chodili se žárovkami a ukazovali tak světu, že nová doba přichází. Za mých časů však tato tradice již téměř zapadla a po celé čtvrti tak chodilo jen pár nadšenců, kterým se však všichni ostatní posmívali. Ale teď v době temna bylo užitečné tuto tradici obnovit. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem věděl, že je to přesně to pravé co Sténadla potřebují. Začal jsem pracovat do té doby s bezprizorními hochy a děvčaty. Nejprve jsem jim přikázal nosit ty staré známé žárovky a jak nasazovat gumové podrážky. Měl to být vzdor vůči dospělým, důkaz, že i my malé děti dokážeme sténat tak silně jako dospělí. Nějaký čas k mé spokojenosti všechno fungovalo, ale pak se, jak už to bývá, začala Sténadla dělit na různá napěťová hnutí a vypukly první války.

Ostatní čtvrtě nejprve jen přihlížely, ale postupem doby si též začali hrát s elektřinou a začaly stále více zasahovat do našeho napětí. Našim soudruhům se nelíbilo, že si někdo přihřívá polívčičku na našem proudu, a tak došlo k první potyčkám. Podařilo se nám naší síť dokonale odizolovat, ale ostatní čtvrtě se pokoušeli naše izolátory obsadit a rozbít. Ty to bitky o izolátory byly čím dál častější, že nakonec nezbylo jiné možnosti než s ostatními změřit své síly, aby bylo pro vždy jasné, kdo má v elektřině navrch. Byla proto domluvena První měřičská válka. Z dnešního pohledu to bylo víceméně směšné. Tenkrát jsme ještě neznali atomové bomby, tanky a dalekonosná děla – vystačili jsme si pouze s krabičkami plnými různých elektronek a drátů. První napěťová válka vypukla v sychravý dubnový den přesně před 32 lety. Sešlo se nás zde pouhých 6000. Každá čtvrť vyslala čtyři sta zástupců, kteří měli bojovat za jejich barvy. Některé části města byly ale malé, a tak se dostavili úplně všichni bojeschopní chlapci, což se později ukázalo jako špatný tah. Tyto čtvrtě totiž většinou neměly ani základní znalosti o elektřině a tak se stalo, že při boji byly tak celé z nich úplně vyhlazeny. V takových čtvrtích pak několik let nebyl slyšet žádný dětský smích a pláč, byly pusté a smutné.

V podstatě přežila jen naše Sténadla, které byly a jsou v elektřině prostě nedostižné. Dále zbyla malá skupinka z Velké Strany, kde v tu dobu řádil tyfus a kde hlavní hygienik nařídil přísnou karanténu. Chlapci z ostatních čtvrtí byli tak zdecimování, že byli na dlouhou dobu vyřazeni z událostí dětského života.

Hoši ze Sténadel se právem nazývali vítězi a aby ještě více posílili svoji hrdost, vyzývali ostatní čtvrtě nové rozhodující bitvě. Ale to už doba i technika značně pokročila, a když po Druhé opatrné kamenné bitvě přišla bitva Třetí, atomová, věděl jsem, že to znamená úplný konec mých nadějí. Rozhodl jsem se zanevřít na celý svět a odešel jsem do ústraní do těchto míst, abych tu pykal za svoji opovážlivost. Já, obyčejný městský hoch chtěl převrátit smýšlení lidského rodu. Jaká to byla ode mne opovážlivost!”

Izoldův pokus o moc nad Volty

     Dlouho se nevědělo jak se Voltové a Velkostraníci vlastně dorozumívali, jaké měli názory, o co jim vlastně šlo a kdy došlo k takzvanému "Zákazu tištěného slova," jež bylo vynuceno pohnutými událostmi kolem bytosti zvané Izold. Ukázalo se totiž, že Izold dokáže ovlivňovat veřejné mínění pomocí statických výbojů vedených přímo do novinových liter. Izold dokázal pomocí jemných tlumičů takzvané embryonální biopsie opsat jakýkoliv pohyb tiskařského stroje a při samotném tisku se doslova"vtělit" do každého tištěného písmenka. Důsledkem toho bylo jakési podivné brnění při četbě tisku, což zprvu Voltové považovali za změny ve svých organismech způsobenými neustálými přepěťovými stavy. Někteří Voltové se pak potáceli po ulici vyvolávajíce protistátní hesla..."Chceme volty bez ampérů," či Jakýkoliv odpor je marný?" a podobně. Druhý den si samozřejmě nic nepamatovali. Izold tak postupně budoval svoji vládu nad Volty, pásl se na jejich neschopnosti vzdorovat a nenápadně je tak směřoval ke své krutovládě. Neštítil se i takových zvěrstev jako bylo třeba ovládnutí hudebníků při oslavách Velkého Volta, kdy hráli naprosto nemožně. A Izold se kdesi potají smál až mu jiskřila kůže... Takové excesy se stávaly na veřejnosti stále častěji, Izold naštěstí neznal míru. To mu zlomilo vypínač.
A tak vědci ze skupiny takzvaných Ohmových klaunů jistoty vypracovali plán, jak tento tajemný úkaz eliminovat. Začali s tiskem nevodivých, keramických liter vyrobených z hornobřízského kaolinu, což mělo za účinek naprosté vymizení všech škodlivých příznaků. Noviny tím samozřejmě ztučněly a ztěžkly, běžná vydání byla těžká 5-6 kilogramů, ta exponovaná vážila i několik set kilogramů, kolikrát i tisíc...ale vědci se nevzdávali. Izold o tom samozřejmě nevěděl a zmaten skutečností, že jeho snaha o ovládnutí Světlova slábne pronikal do systému se stále větším napětím. Jeho osobnost byla rozrůzněna přílivem a odlivem neskutečného množství energie. Jednou jiskřil vtipem, jindy byl zas jako vybitý akumulátor. Katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. Do sobotního vydání, které je větší než ty ve všední dny, neboť jsou do novin vloženy přílohy se rozhodl naposledy o nemožné. Napojil se na obecní transformátor a zkusil Voltům takříkajíc sáhnout na švába. Zprvu bylo jeho snažení korunováno úspěchem, Voltové začali poblikávat, zakopávali a někteří i padali na zem, jiní hryzali dráty vysokého napětí, pili ze zoufalství obsahy automobilových baterií nebo se objímali v marné snaze propojit svá těla do série a trochu ožít. Jenže Hlídač číslo 2, vyrobený právě pro tyto nenadálé nehody se zachoval naprosto profesionálně - vypnul na milisekundu proud v celém Světlově a Izold se zcela logicky přehřál a částečně explodoval. Poté co posbíral své končetiny se zřejmě odbelhal do skrýše, kde dál spřádá plány na ovládnutí světa.
    V archivu muzea se našlo několik desítek titulů z oné dávné, ale krásné doby. Pro děti se rozšiřoval měsíčník s názvem Malý volt, kde na pokračování vycházel velice napínavý příběh "Příběhy indukční cívky" a následně "Příběhy indukční cívky ještě po dvaceti letech." Mládež si oblíbila zejména týdeník "V tom,"což byly netradiční pohledy do rozvodových skříní, nebo bulvární "Au!" s legendárními příspěvky "Opáleného šroubováka Pepiho." Pro ženy byl k mání časopis "Instalace," jakýsi pokus o začlenění ženského prvku do mužského světa. V archivu se našly dokonce občasníky satanistů Církve velkého proudu "Blackout" či "Potmě." A takhle by se dalo pokračovat...to spektrum je velice pestré. Izold sice způsobil že toto médium se ve Světlově nikdy neobnovilo, ale na druhé straně došlo k jinému, význačnějšímu pokroku - lidé si začali předávat zprávy starou dobrou morseovkou, blikáním žlutých špendlíků. Ukázalo se, že je to sice pomalejší, ale zato osobnější způsob sdělování novinek. Všichni byli k sobě blíže. Izold tak paradoxně společnost opět spojil, bez relátek, bez čokolád.

Jak to bylo se (Úzkkem) Širokkem?

V literárním archivu Národního písemnictví ve složce "Byl Foglar opravdu Foglarem?" (tato skutečnost není dodnes plně vysvětlena...dle mnohých prý byl Foglar agentem sovětské tajné špionážní služby - Voloďou Kozlovem Rohanovským, též lidově zvaným Velkou mlhou, o čemž se píše na jiném místě, která sledovala vývoj a praktický dopad stále se zlepšujících voltských baterií ve Světlově) nalezen zajímavý dokument. Byl zapadlý v sešitku Clifton contra neviditelný vloupač, což byla detektivní novela, které Foglar celý život sbíral a miloval. Na něm jsou roztřeseným písmem psaným zřejmě krví (psal to v nouzi kdesi v ohrožení?) napsána pouhá tři slova: Širokko je Úzkký!
Co to mělo znamenat? A kdy vlastně tento neuvěřitelný fakt Foglar odhalil? A proč ve svém románu o Rychlých Šípech ponechal Širokkovi jeho původní jméno? Můžeme se jen domnívat, zda skutečnost, že Širokko je vlastně Úzkko by neměla dalekosáhlé důsledky ve vnitropolitických záležitostí spojenými s již dříve zmiňovaným zájmem o voltovské baterie. Chtěl tím Foglar tento fakt zatajit před samotným Stalinem? Nehrál to nakonec na obě strany? Několik badatelů v čele s Václavem Jebavým se dokonce domnívá, že Foglar se nejmenoval Foglar, ale že se jednalo o grupenfuhrera Waltra Štetkeho, známého nacistického vědce pracujícího za války na tajném projektu Třetí říše - Světlo bez energie. Dle dochovaných záznamů šlo o bezprecedentní sání kosmické energie pomocí malých gumových balonků. Ovšem ve čtyřicátých letech minulého století pryž ještě nebyla vylepšená dnešními moderními nanotechnologiemi a pokus skončil jen pouhým pufáním! Mnohé by tomu nahrávalo - vždyť Širokko i legendární Pérák přece létali vzduchem jako netopýři (měl v tom prsty i Werhner von Braun?) a je jasné, že museli používat na svých cestách nějaký světelný zdroj. Těžko si představit, že by nesli na zádech 50 kilogramové zařízení a ještě si pod pláštěm vyráběli energii klikou... Otázky zůstávají, ale my se nevzdáváme, budeme dále prohledávat další sešitky s Leonem Cliftonem. Svazek číslo 453 Leon Clifton a stříbrná krysa obsahuje podezřele silnou úvodní obálku. Je tam snad něco zalepeno? Sledujte další zprávy z úžasného světa Světlova...

Sténadla druhá verze

Déma v popelnici za městským archivem našel kromě jiných vyhozených dokumentů i spis, který pojednává o vzniku Sténadel. Tento článek se však dosti liší od informací, které jsme získali dříve. Není divu, že mezi námi vznikl spor o pravosti toho to dokumentu. Já si myslím, že jde o podvrh, zatímco Déma je přesvědčen o jeho pravosti. Ještě chvíli potrvá, než zjistíme, která z variant je pravdivá. Zatím zde otiskujeme nalezený zápis z kroniky, tak jak jsme jej našli.

Edison se na konci života unaven neustálým vynalézáním odstěhoval ze Spojených států do Sténadel, které se však tehdy ještě jmenovaly Světlov, a otevřel si zde první evropskou galvanovnu. Byl to zřejmě jeho syn, Vojtěch, který jako první začal nosit na zádech těžký olověný akumulátor. Ten sloužil jako zdroj energie pro otcovu uhlíkovou žárovku, kterou měl zašroubovanou v hlavě. Existovaly též domněnky, že se jednalo jen o kamufláž, neboť se prý jednalo o robota a z obřího akumulátoru čerpal energii. Ať tak, či tak, jednalo se zřejmě o prvního Volta, který byl pak následován dalšími přívrženci. Hoši s obdivem hleděli na zašlá fota prvních Sténadelských průkopníků. Vypadali na nich směšně, různě skloněni pod vahou tehdy ještě padesátikilogramového dynama, které stále museli nosit u sebe, aby žárovka v noci nezhasla. Ale tehdejší hoši na to byli hrdí a vůbec jim nevadilo, že museli pod kabátem stále točit klikou. I se samotnou žárovkou to nebylo jednoduché. V dřevních dobách se vyráběly jen žárovky o průměru nad dvacet centimetrů. Jen samotné vlákno bylo upleteno z třícentimetrového drátu a je jasné, že takový drát se časem náležitě rozžhavil. Proto chlapci chodili navlečeni do tlustých azbestových obleků, k nerozeznání od skutečné konfekce. A protože byly žárovky (tehdy se jim říkalo elektrické svíce) tak obrovské, připevňovaly se složitým způsobem na konstrukci, kterou si každý Volt sestavoval podle svých tělesných rozměrů. Hoši z rodin, kde měli otcové hluboko do temných kapes a nemohli si proto dovolit výkonné dynamo, museli za sebou tahat až dvěstěpadesát kilogramů těžké baterie - rozumí se, že k tomuto účelu si stavěli malé vozíky, na kterých baterie stále převáželi. A ti úplně nejchudší z chudých, takzvaná žebrácká sběř, kradli v kostelech buď veliké kostelní svíce, nebo prchali ulicemi jen s hořícími zápalkami. Ale tito chlapci vycházeli ven jen v nejnutnějších případech. Největší potupou pro Volty bývalo, když jim osvětlení zhaslo. To pak s nimi nikdo nemluvil a na nějaký čas byli vyobcováni z chlapeckého kolektivu. Postupným vývojem žárovek se nakonec dospělo až k malým žlutým LED diodám o velikosti špendlíkové hlavičky. Proto se jim též říkalo žluté špendlíky. Také zdroje energie byly minimalizovány. Časem se dospělo až k malým baterkám naplněným obrovskou energií. Někteří chudí voltové z důvodů nostalgie a úcty k tradicím, pak vyráběli tyto energetické zdroje ve tvaru klasických svíček. Dokonce je máčeli do vosku a doplnili knotem, takže byly od pravých svíček k nerozeznání.

Foglarův soud

V místním muzeu pracoval malý seschlý pán všemi dětmi zvaný Foglar. Toto pojmenování vzniklo z anglických slov Fog a Large, což česky znamená Velká mlha. Děti mu tak říkali, protože nikdy neřekl pravdu, ale stále jen mlžil. Nikdy nedokázal odpovědět na konkrétní otázku. Odpovídal vždy vyhýbavě. Snažil se z otázky utéct a zavést řeč na něco jiného. Byl v tom tak dobrý, že nezkušení lidé ani nezpozorovali, že na jejich otázku vůbec neodpověděl. Lidé kteří ho dobře znali, se naopak bavili tím, jak daleko se od původní otázky dostane. Tak na příklad na otázku kolik je jedna plus jedna se Karel Urbánek dozvěděl, že V galaxii Foucault prší jen velice ojediněle a to nejčastěji po té co dozrají Mangojablka.

Mlžení nebylo jeho jedinou předností. Vynikal také v rozeštváváni lidí. Z nejlepších přátel dokázal během necelých deseti minut udělat nepřátele na život a na smrt. Pokud si někdo zpíval a radoval se ze života, pak po rozhovoru s Foglarem propadl do šílené deprese a pomýšlel o sebevraždě.

Dokonce se tradovalo, že k vůli němu došlo k válce. Měl prý tehdy rozsoudit, který z domácí mazlíčků třech dívek je nejkrásnější. Později tato pře vešla ve známost jako Foglarův soud. První dívka byla pěkně vypečená a jmenovala se Hera. Jejím mazlíčkem byl modrý králíček Azurit. Druhá dívka, Anténa, se prezentovala fialovou krávou Milkou. Třetí dívka, původem z černého kontinentu se jmenovala Dita, ale nikdo jí neřekl jinak než Afrodita. Tato dívka do soutěže přinesla svého bobra Colgata. Vyhrála Afrodita, neboť Foglar prohlásil, že má nejhezčího bobra. Anténa to však těžce nesla a tak dlouho ryla do svých spoluobčanů ze Sténadel, až vyhlásili Afroditě a jejím přívržencům válku. Válka to byla šílená a krutá. Mnoho mazlíčků přišlo o život a mnoho dívek přišlo to nejcennější. O jejich úsměv, neboť, potom co spatřili válečné hrůzy, se již nikdy neusmály.

Přestože jeho špatné vlastnosti byly všeobecně známy, stejně celé zástupy hochů a dívek si k legendami opředenému staříkovi chodili pro radu, či povzbuzení. Starý pán vždy pookřál, když viděl mladou, zdravou dětskou duši a vždy měl po ruce nějaký ten drb,nebo pomluvu. Člověka vždy potěší, když slyší něco špatného o jeho příteli, sousedu, či známém.
Nejraději měl malé holčičky, kterým dával sladké bonbónky a lákal je do svého pelíšku, jenž se nacházel na konci muzea.

Poloviční válka

Voltové nechtěli přijít o Údolí sluneční záře, ani nechtěli boje, a tak se snažili přesvědčit své druhy, aby nechali údolí na pokoji. Aby udržel klid, zavedl Velký Volt na tři čtvrtiny těžby přídělový systém. Vzácné kovy byly dávkovány v malých množstvích všem Voltům podle všeobecně schváleného přídělového systému a pořadníku. To, že se s přidělenými dávkami obchodovalo na černém trhu, to už byla věc každého z Voltů, zda byl ochoten se své dávky vzdát za určitý nemalý obnos.

Dlouho se dařilo udržet klid. Ale nakonec chamtivost zvítězila.

Volt Irvin Hamerník začal tajně navštěvovat údolí a těžit. Velkostraníci tajnou těžbu zjistili, ale nic nehlásili. Rozhodli se záškodníka chytit při činu. Povedlo se. Sotva Irvin nakopal první putnu rozsvítily se ostré světlomety hlídačů. Irvin byl i s lupem dopraven před Velkého Volta. Velkostraníci žádali za porušení obrovské reparace, na které Sténadelští nemohli přistoupit, i kdyby chtěli, což rozhodně nechtěli. Hrdí Voltové se nedokázali smířit s pokořením ze strany nenáviděných Velkostraníků. Znamenalo to jen jedno jediné. Ozbrojený střet.

Armády obou čtvrtí se střetli v údolí o které se přely. Zpočátku to nevypadalo až tak hrozivě. Vojáci obou armád stáli proti sobě a kryti štíty na sebe pokřikovali. Od slov a urážek pomalu přešli k házení kamenů. Byli první zranění. vypadalo to hrozně, ale proti tomu co mělo přijít to byl slabý odvar. Do bojů se přidala mechanizace. Nejprve praky a katapulty. Pak se přidaly houfnice a tarasnice. Kdo ví, kde to válečníci sehnali. To už nádherné údolí ztratilo svou krásu a změnilo se v šílené bojiště. boje trvaly mnoho dní. Technika na obou stranách se zlepšovala. Kulomety, děla, plyn, letadla, tanky a řízené střely.

Boje byly kruté. To co se odehrávalo na bojištích první a druhé světové války bylo jen slabým odvarem toho co se dělo v Jatečním údolí, jak ho novináři začali v průběhu bojů nazývat. Ano, byla to opravdová jatka. Zem byla sežehnutá výbuchy a prosycená zářením z jaderných bomb. Došlo i na kvantové zbraně, které vojenské mocnosti teprve vyvíjely. Nakonec vyhráli Sténadelští za pomoci kvark-gluonového laseru. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Údolí bylo tak zamořené radioaktivitou, že nebylo možné zde přežít. Ano, odvážilo se sem několik chlapců v super antiradiačních oblecích, ale vydrželi zde maximálně několik hodin. Na těžbu museli vítězní Voltové zapomenout.

O válce se novináři zmiňovali jako o První dětské celoměstské válce. Vzhledem k tomu, že šlo o válko dvou čtvrtí, což je jedna polovina, byl též tento ozbrojený konflikt nazýván Poloviční válkou.

Hnutí odporu

Zpráva o Izoldovi, který odolal obrovskému výboji se začala po Sténadlech šířit, přestože se Voltové vyšší napěťové úrovně snažili zprávu potlačit či úplně zlikvidovat. Mezi plebejskými Volty se zpráva šířila rychlostí motorového napětí. Dávala jim nadějí na svobodu. Byli mezi nimi totiž tací, kteří nošení baterky a neustálé poměřování nenáviděli. Chtěli mít klid a dělat si věci podle svého. Nechtěli být součástí polovojenské organizace, který je nutila provolávat věrnost Velkému Voltovi. Nicméně museli. Odpadlíci dostávali pravidelné elektrické výboje tak dlouho, až kapitulovali a chovali se podle toho, jak si vládnoucí většina přála.

Proto Izolda považovali za mesiáše, který je vyvede z napěťové poroby. Hledali ho a toužili se s ním setkat. Ale nalézt Izolda nebylo jednoduché. Nebyl z těch co by se rád družil. Sice ho těšilo, že ho jiní obdivují, ale stát se vůdcem rebelantské party to nebyl jeho styl. Chtěl si jen užívat. Nicméně byl ochoten se s několika vyvolenými AntiVolty setkat a podělit se s nimi o jeho tajemství dokonalé izolace.

Ukázalo se však, že Izold je zřejmě genetická vyjímka. Ostatní, byť přesně dodržovali jeho postup, nedosáhli tak dokonalých izolačních výsledků. To znamenalo, že nemohou jít s vládnoucími Volty jít do přímého střetu. Napětí v bateriích nejvyšších Voltů by je zabilo. Uchýlili se proto do podzemí a ilegality. Pomalu a pečlivě vybírali další členy. Jejich komunita rostla. Každým dnem jich bylo více a více. Také postupně zdokonalovali izolační postupy.

Nezůstali jen u genetických pokusů, zlepšovali i technické prvky izolace. Inovovali Izoldovu keramogumu, vynalezli izolační rukavice, které nebyly poznatelné od skutečné kůže. Chodili v oblecích s “hromosvodem”, což byla soustava propojených drátů důmyslně umístěná v oblečení, která každý výboj neškodně sváděla do země.

Navenek se tito rebelové tvářilo jako ostatní Voltové. I oni měli v klopě baterku, ale bylo v ní nulové nebo malé napětí maximálně do 12 Voltů. Aby se členové poznali, zdravili se slůvkem ohm. Obyčejní Voltové neměli ponětí, proč to říkají. Odpor je nezajímal. Oni naopak toužili po co největší vodivosti.  Ale zasvěcení věděli, že se jedná o tajného kolegu a odpověděli mu slovem George. To byl jejich kód.

Izolanti, jak se mezi sebou nazývali, se připravovali na svrhnutí Voltského imperia. Měli vypočítáno, že by jim k tomu mělo stačit 1024 členů. Až budou mít potřebný počet. Povstanou a svrhnou své napěťové tyrany.

Sténadelští Voltové měli tušení, že pomalu ale vzniká hnutí odporu, které je chce svrhnout. Žili si svým běžným životem a netušili, do doba jejich vlády se nezadržitelně krátí.

Údolí sluneční záře

Mezi Velkou stranou a Sténadly se rozléhalo velké krásné údolí. Navečer vždy bylo údolí zalito nádherným světlem zapadajícího slunce. Proto se mu říkalo Údolí sluneční záře. Chlapci z obou čtvrtí jsem rádi chodili a hráli různé hry. Platilo nepsané pravidlo, že v tomto údolí jde všeobecná rivalita obou čtvrtí stranou. Chlapci se nechávali být. Byly i případy, kdy si hoši z obou čtvrtí hráli společně.

Konali se zde i různé obřady a slavnosti. Všichni zde rádi trávili svůj čas. Bylo to místo plné klidu a míru.

Idylka skončila, když Sténadelští hoši náhodou objevili, že se zde nachází hojné množství vzácných kovů, které potřebovali pro výrobu svých vysokonapěťových baterií. Nejprve šlo o pár jedinců, kteří vzácné prvky dolovali potají v noci. Pokaždé své dílo pečlivě zamaskovali. Ale jak se informace o nálezu šířila, docházelo k čím dál častější těžbě. Noční kopání několika jedinců postupně přerostlo v celodenní těžbu celé hordy Voltů.

Velkostraníci nesli znesvěcení milovaného údolí těžce. Vyzývali samozvané horníky, aby toho nechali. Voltové se však těžby nehodlali vzdát. A tak docházelo k prvním potyčkám. Boje byly čím dál častější a urputnější.

Brzy byly různé šarvátky na denním pořádku

.

Vládce Velké strany vyzval Velkého Volta k jednání. Jednání byla dlouhá a těžká. Nikdo nechtěl ustoupit. Během jednání panovalo v údolí vynucené příměří. Jednání se protahovala a Voltové, kteří potřebovali suroviny pro své baterie, byli čím dál nervóznější. Velkostraníci to vycítili, a proto zvýšili počet dozorčích hlídek v údolí. Napětí na obou stranách se stupňovalo. Naštěstí se oběma vůdcům podařilo uzavřít mírovou dohodu. Těžba voltů byla omezena jen na vybrané oblasti, které byly všeobecně uznané za ošklivé. Těžba v těchto oblastech proto nemohla ráz údolí více poškodit. Také byly stanoveny maximální limity těžby. Zástupci Velkostraníků pečlivě kontrolovali, jejich dodržování.

V údolí zavládl mír a klid. Chlapci z obou stran k sobě opět nacházeli cestu.

Bohužel Sténadelská spotřeba vzácných kovů byla obrovská a nízké kvóty ani zdaleka nestačily. Mezi Volty vznikalo napětí. Ti na které se nedostalo, byli naštvaní. Rozhodli se vzít si spravedlnost do svých rukou a opět začali tajně těžit. Zpočátku jim to procházelo. Ale pak to Velkostraňáci odhalili a byl z toho obrovský průšvih.

Velká strana dala Sténadlům ultimátum. Už ani zrnko písku nesmí být vytěženo z Údolí sluneční záře, jinak bude válka.

Trénink

Mirek dbal aby chlapci byli připraveni na jakoukoli situaci, kterou jim může život připravit. Věděl, že nic se nemá podceňovat. Jejich výpravy je často donutily vydat ze sebe naprosto vše.

Proto trval na pravidelných trénincích. Chlapci se zdokonalovali v různých dovednostech. Základní dovedností bylo otevření jakéhokoli zámku. Ať to byl zámek klasický, dosický či kódovaný. Žádný nesměl proti nim obstát. Nezůstal jen u teorie a zkoušení v klubovně. Chlapci museli své dokázat své dovednosti v reálném životě, kdy jim hrozila inzultace majitelem, vyloučení ze školy či skutečný kriminál.

Velmi často chlapci soutěžili kdo se během deseti minut na frekventované ulici vloupá do více aut. Obdobnou soutěží bylo vylupování bytů. Získané trofeje pak Mirek odprodal v místní zastavárně.

Další zkouškou obratnosti bylo šplhání po balkonech do desátého patra.

Nesmíme zapomenout ani na přeskakováni pětimetrové jámy, běh přes minové pole, plazení pod dráty vysokého napětí a útěk před rozzuřeným psem.

Zručnost, mrštnost, rychlost a vytrvalost nebyly všechno. Velký důraz dbal Mirek na odolnost proti strachu. Často hochy naváděl do nebezpečných situací, aby ztratili veškeré zábrany.

Pokládal je svázané pokládal na koleje pět minut před tím, než tam projel vlak a odcházel domů, aniž se otočil.

Shazoval je z letadla bez padáku. Když nalezli nějakou nevybuchlou munici z druhé světové války, byl vždy jeden z nich vylosován, aby si lehl a držel nalezenou pyrotecniku. Ostatní pak deset minut tloukli do nálože kladivy.

Nebo vzal někomu z hochů čepici a hodil ji to lví či tygří klece. Pokud dotyčný neměl do čtvrthodiny čepici na sobě, dostal černý puntík.

Mirek též hochy trénoval v snášení bolesti. Pouštěl do nich 380 V, zatím co stáli ve vodě. Drtil jim prsty ve svěráku. Do dlaně jim zatloukal hřebík. Pokud se někdo při akci zranil, sypal mu do rány sůl.

Izold

Mohlo by se zdát, že Sténadla a Voltové jsou synonymum, ale není to pravda. Byli zde i tací, kteří nepropadli vysokonapěťovému fanatismu. Jedním z nich byl Izold Utalátos. Organizovanost a vojenská poslušnost Voltů mu byla proti srsti. Chtěl si dělat věci po svém. Byl to hipík a volnomyšlenkář. O Volty se nezajímal. Bohužel se Voltové zajímali o něho. Když ho potkali, ukazovali mu sílu svých baterek a vyžadovali od něj slova obdivu. Izold však nesmyslné pochlebování odmítal. Nečekaný odpor Volty rozzlobil a proto rozhodli dopřát mu malou lekci slušného chování. Chytili odpůrce a pevně ho drželi. Pak propojili své baterie. Z nich pak vyslali výboj na nebohého Izolda. Ten nakonec podlehl mučení a provolával slávu a obdiv přítomným Voltům. Voltové uspokojeni výhrou spokojeně odešli. Nechali Izolda svíjet se na zemi bolestí. Izold zde ležel dlouho. Dlouho po té co bolest odezněla. Jeho mysl byla ochromena bolestivým pokoření. Nesnášel násilí. ještě více nesnášel prohry. Rozhodně se s tím nehodlal smířit. Přísahal sám sobě, že nikdy více se Voltům nepokoří.
Začal přemýšlet jak to zaonačit. První s čím začal byly boty. Vytvořil boty vlastní konstrukce. Byly dokonale odizolované. Byly z keramogumy, kterou sám vyvinul. Boty dokázaly pohltit výboj několik miliónů Voltů silný. Ale to byl jen začátek. Izold nechtěl riskovat situaci, kdy bude opět polapen přesilou a budou mu násilím boty odebrány. Proto začal studovat bioniku a organickou chemii. Začal denně pít speciální nápoje z křemíku a hliníku. To nebylo vše. Pojídal upravený kaučuk a své tělo potíral silikonem. Výsledek se nakonec dostavil. Zmutoval. Jeho tělo získalo obrovský vodivý odpor. Byl to v podstatě dokonalý organický izolant. Jeho tělo dokázalo přežít obrovské elektrické výboje bez jakéhokoliv poškození. Jediné co cítil bylo lechtivé brnění kůže. To způsobovalo, že se při velkých výbojích musel chtě nechtě smát. Ale byl to strašlivý smích. Díky elektrickému náboji byl zdeformovaný a zkreslený. Při jeho smíchu stydla krev v žilách. Jakmile si byl jistý svým izolačním tělem, vydal se mezi Volty a začal je provokovat.
Vylezl na klec jenž byla v prostředku Fadayovo náměstí a začal se posmívat Voltům. Dělal jsi srandu z jejich baterčiček. O Velkém Voltovi prohlásil, že je to impedantník a že všechny jeho řeči jsou jalové. Voltové stojící poblíž začali jiskřit vzteky. Hned se na něho vrhli. Během okamžiku byl Izold stažen z skulptury ztvárňující Faradayovu klec. Byl vysvlečen, omotán měděními řetězy a šoupnut do klece. Pak začalo mučení. Voltové pozvedli elektrody a spustili dynamo. Očekávali zděšený jekot a prosbu o odpuštění. Ale Izold se jim jen smál.

“Pojďte Voltíčci. Pojďte mě pošimrat,” volal na ně a řechtal se od ucha k uchu. Voltová byli zaraženi. Nic takového ještě nezažili. Roztočili dynamo do maximálních otáček, polili provokatéra supervodivým roztokem a přiložili elektrody. Žádný křik, žádné škubání bolestí. Jen smích. Izolt se chechtal jejich překvapeným výrazům. A ten smích byl skutečně strašlivý. Vůdce Voltů nevěřil vlastním očím, myslel, že je jejich dynamo rozbité. Zkusil proto elektrody přiložit na ruku nejbližšího Volta. Objevil se záblesk připomínajíc kulový blesk a suché zapraskání. Ruka zčernala a upadla. Po dopadu na zem se rozpadla na uhelný prach.

Okolo stojícím Voltům poklesla čelist. Jestliže je přístroj v pořádku, tak jak je možné, že ten drzý provokatér nebyl seškvařen na škvarek? Vůdce Voltů vyťukal signál a zavolal okolní okrsky na pomoc. Během chvilky zde bylo pět dalších daleko nosných dynam a zhruba stovka Voltů. Dynama propojili do série a k nim ještě připojili baterky všech přítomných. Zavládlo obrovské napětí. Na svorkách přeskakovaly Eliašovy ohně. Pomocí speciálních keramických tyčí uchopili elektrody a přiložili je k tělu rebela. Vzduch prořízl elektrický oblouk. Jeho světlo bylo tak silné, že všechny oslepilo. Vzduch byl přesycen ohlušujícím praskotem. Z místa činu se valily oblaka dýmu. Když se kouř rozptýlil, uviděli jen kaluže roztavené mědi. Kacíř zde nebyl. Byl jistě dezintegrován obrovským výbojem. Voltové jásali vítězstvím. Trvalo dlouho než se radostný jásot utišil. Když vtom do ticha zazněla jasná hlasitá slova: “Co tady ječíte vy zoufalci. Jestli mě chcete dostat, tak si musíte pořídit něco silnějšího.”

Překvapení Voltové se otočili za hlasem. Nevěřícně zírali na smějícího se Izolda. Obrovský výboj mu evidentně vůbec neublížil.

“Tak zas příště, Voltíci,” zavolal na ně. Zamával a zmizel za rohem.

Nový typ vlády

Onehdy jsem s Démou opět prohrabával popelnice. Hledali jsme další zmínky o Pomalých kulkách. Ale nebylo to ono. Vůbec mě to ten den nebavilo. Něco bylo jiného - divného. Přemýšlel jsem čím to může být. Teprve pochvíli jsem přišel na to, že za to může Déma. Byl jiný než jindy. Vypadal tak nějak sklesle a bezduše. Nedělal jeho oblíbené srandičky. Naopak byl vážný a zamlklý. Skoro to vypadalo, že přemýšlí. “Co ti je?” zeptal jsem se s obavou. “Ale tak jsem se zamyslel nad světem,” odpověděl hlubokým unaveným hlasem. Tak on skutečně přemýšlel, uvědomil jsem si. Dost mě to vyděsilo. Nikdy v životě to nedělal. Muselo se mu stát něco hrozného, když došlo i na přemýšlení. “A na co jsi přišel?” otázal jsem se s obavou. Byl jsem si jist, že jeho odpověď nechci slyšet.

“Přemýšlel jsem o lidstvu. O tom jak tu žijeme. O vztazích mezi lidmi. A hlavně o způsobu vládnutí. Říkal jsem si, že už tu všechno bylo. Tyranie, otroctví, císařství, království, despocie, demokracie a kdoví co ještě. Nic pořádně nefungovalo. Vždy byl někdo, kdo na dané uspořádání doplatil. Řekl jsem si - Chce to něco nového. Něco co tu ještě nebylo. Něco, co konečně bude fungovat. Rozhodně to nemůže být nic kolektivního. Žádné parlamenty, senáty a jiné kolektivní nechutnosti. V kolektivu vždy zapadnou správné myšlenky a zbude jen špína. V kolektivu nikdo nenese zodpovědnost a to je špatné. Tudy cesta nevede. Musí to být jednotlivec. Geniální supervládce. Zodpovědný muž, který se nebojí nikoho a ničeho. Muž ryzího charakteru. Snílek i realista. Padouch i klaďas. Komiksový hrdina i byrokrat. Měl by umět hrát na hudební nástroj, měl by číst komiksy, měl by to básník, textař či spisovatel. Vědec i analfabet. Atd. Atd. Uvědomil jsem si, že to všechno splňuje jen jediný muž na této na planetě. On jen jediný je vyvolen vládnout celému vesmíru.”

“Zajímavé,” řekl jsem, zastavil abych to jeho blábolení. Chtěl jsem rychle odejít, ale zvědavost mě přemohla. Musel jsem se zeptat.

“Jak to mu úžasnému stylu vlády říkáš?”

“Démokracie,” odpověděl skromně Déma.

Volba Velkého Volta

K volbě Velkého Volta dochází ve Sténadlech vždy po 25 měsících. Každý z 32 sektorů vyšle svého zástupce, který má v čase volby nejvyšší napětí v baterii. Tyto zástupci pak jsou rozlosováni do soupeřících dvojic. Vítěz se utká s dalším vítězem dle postupového pavouka obdobně jako při tenisu. Úkoly v každém kole jsou těžší a těžší. Klasický napěťový souboj je jedním z nich. V každém kole je úkolů a soubojů více. Soupeři například musí deset minut třít liščím ohonem ebonitovou tyč. Zvítězí ten, kdo má větší náboj. Součástí duelu jsou i otázky z teorie. Například jak velký je elementární náboj, k čemu slouží Poytingův vektor, jak zní Coulombův zákon, jakou permitivitu má vzduch, jaká je elektrická vodivost bezelektronového vodiče apod. Největší popularitu mají zkoušky praktických dovedností. Divácky oblíbená je zejména stavba Faradayovy klece načas. Po uplynutí časového limitu je na soutěžícího vypuštěn silný elektrický výboj. Pokud postavená klec není plně funkční, pak má závodník smůlu. Další, často nasazovanou disciplínou je Fáze nebo nulák. Soutěžící se musí rukou dotknout jednoho ze dvou holých vodičů. Jak již název naznačuje, v jednom vodiči je fáze a druhý je nulák. Co to s člověkem udělá, když si vybere špatně si jistě umíte představit. Existuje mnoho dalších disciplín, ale nebudeme je zde uvádět, neboť je jistě znáte nebo se o nich můžete dočíst v Sténadelském věstníku Napětí. Soupeři se postupně vyřazují, až se nakonec ve velkém finále rozhodne o tom, kdo bude vládnout Sténadlům v dalším období. Poté co je znám vítěz. Shromáždí všichni Voltové na Cyklotonovém náměstí a zde je slavnostně vyhlášeno jméno nového Velkého Volta. Pak se přečte se pasovací protokol. Ten je zakončen mohutným skandováním Voltského hesla “V napětí je síla naše, silná guma chrání nás.” Na ta slova všichni zúčastnění propojí své baterky a tím vytvoří obrovský výboj o síle několika miliard Voltů. Tím je celý obřad dokonán.

Losna

Hoši se právě vraceli ze své výpravy. Byli po celodenním putování po Sténadlech tak vyčerpáni, že jim Mirek výjimečně povolil použít metro. Sjeli eskalátory do podzemí a vydali k nástupišti, když vtom Mirka slovy:

„Los, na,“ oslovil neznámý Volt s ošatkou plnou losů.

„Rád si od tebe koupím los, když mi půjčíš nějaké peníze,“ vyzkoušel na neznámého Dlužín svou oblíbenou fintu.

„Nedělej fóry, buď si kup los, nebo nechej být. Taková šance na prohru se Ti již nenaskytne.“

„Vážně nemůžu vyhrát?“

„To je jasná věc. Koukni na tu mizivou pravděpodobnost,” řekl a vytáhl kus papíru. Pak začal před vykulenými zraky Pomalých kulek vypočítávat šanci na výhru. Chlapci museli uznat, že naděje na zisk je téměř rovná nule.

“Tak to vidíte. Navíc jsem ty losy prohlížel doma pod žárovkou. Ani jeden z nich není výherní,“ dokončil svou argumentaci podivný Volt.

„Tak mi dej dva,“ řekl Mirek a podal Voltovi požadovanou částku. Pomalé kulky z toho byly úplně v šoku. Bylo to něco neuvěřitelného. Chlapci poprvé v životě spatřili, jak Mirek za něco platí. Mentolka málem omdlel. Dlužín si mezitím vybral dva losy a nedočkavě je seškrabával. Opravdu ani jeden z nich nevyhrál. Mirkovi to udělalo takovou radost, že si koupil ještě jeden. Také nevyhrál. Pak se obrátil na Volta s losy“

„Jak ti říkají?“

„Losna“

„Jsi dobrý Volt, až budeš potřebovat, pošli nám SMS a mi ti pomůžeme,“ rozloučil se Mirek a s ostatními nastoupil do připravené soupravy metra. Dveře vozu se pomalu zavíraly, když Losna zjistil, že provedená transakce není v pořádku.

„Počkejte lumpové, to nejsou peníze, ale barevné papírky. Vy podvodníci,” řval za nimi, ale to už se vlak pomalu rozjížděl. Obelstěný Volt se za nimi rozběhl, ale bylo již pozdě. Souprava zmizela v tunelu. Podvedený Volt ještě dobrých deset minut na nástupišti zuřivě poskakoval. Pak roztrhal zbytek losů a šel se vyplakat domů.

Korupce

Celé to začalo na jedné z výprav Pomalých kulek. Hoši se celí znavení vraceli domu, když tu Mirek zaslechl slova jednoho živnostníka: “Co bych dal za to, aby nebyla korupce. Kdo má pořád zkoumat, koho podplatit, kolik mu dát. To by se z toho jeden z bláznil.”

“A kolik byste dal, kdybych Vás zbavil korupce?” ptal se dychtivě Mirek a kalkulačka v jeho hlavě běžela na plný plyn.

“No, to jsi mě zaskočil. Nevím, kolik bych dal, ale rozhodně bych na tom nešetřil,” odpověděl zaskočený živnostník. Mirek poděkoval a spolu s hochy zamířil do klubovny. Celou cestu byl nebývale zamlklý. Mirek prostě na tyto slova nemohl přestat myslet. Byl jak v jiném světě. nikomu neodpovídal. Chodil jak tělo bez duše. Tak to trvalo několik dní. Nakonec to vymyslel. Přišel na to, jak lidi zbavit nechtěného zla.

Začal obcházet lidi a začal od nich vybírat příspěvek na zrušení korupce. Lidé mu ochotně platili, neboť je už unavovalo podplácet neschopné politiky. Mirek měl seznam lidí, kteří mu zaplatili. S tímto seznamem pak obešel politiky a za přiměřenou sumu se s nimi dohodl, že od lidí na seznamu nebudou chtít za své služby úplatky. Všichni zúčasnění byli spokojeni. Lidé byli šťastní, že se jim konečně podařilo zlikvidovat úplatky. Politici byli též spokojeni, neboť částky, které dostávali od Mirka se více méně rovnali částkám, které dřív dostávali ve formě úplatků. Navíc se odstranila možnost, že je někdo nachytá při braní úplatku.

Mirek byl též spokojen, neboť z vybrané částky odebíral desátek za zprostředkování. Byla to velice slušná sumička, kterou tajně ukládal na konto ve Švýcarsku. Měl jistotu, že do konce života již nebude muset pracovat. To však chlapcům z Pomalých kulek nikdy neprozradil. Naopak je neustále nutil k činnosti otravným příslovím, bez práce nejsou doláče.

Bořík

Jednoho dne se u dveří místního sirotčince objevil neznámý asi dvanáctiletý chlapec. Vychovatelé byli zaskočeni, ale chlapce se ujali. Jmenoval se Bořík, ale nic jiného o sobě nevěděl. Nevěděl, kde se tu vzal, nevěděl, kdo jsou jeho rodiče, nevěděl jak se jmenuje současný prezident, nevěděl jaký je kurz Eura vůdčí dolaru. Nevěděl prostě nic.

Bořík začal chodit do školy, ale mezi ostatní hochy nezapadl. Sténadelští chlapci byli uzavření a nikoho cizího mezi sebe nechtěli. To že Bořík není místní bylo zcela evidentní. Mluvil výhradně spisovně, měl encyklopedické znalosti a ovládal bravurně matematiku. Postě byl takový divný.

Navíc stále, v létě i v zimě, nosil starý svrchník s tužkovou baterkou v klopě a vedle ní měl žlutou diodu. To opravdu nebylo normální. Sténadelští se mu posmívali. Jednoho dne však zjistili, že v zdánlivě obyčejné baterce se ukrývá napětí několik stovek voltů. Postoj chlapců k Boříkovi se změnil. Již se mu neposmívali.

Záhadná baterie se stala hlavním předmětem jejich hovorů. Nikdo nechápal jak je to možné. Zkoušeli ho napodobit, ale nebylo to jednoduché. Dostat do článku více než pět Voltů bylo nad jejich síly. Jejich obdiv k Boříkovi vzrostl. Už nebyl divný, ale výjimečný. Chodili za ním a snažili se z něj dostat jeho tajemství. Bořík ale nic neprozradil. Jeho cena v očích Sténadelských hochů stoupala.

Chlapců nedávala tajemná baterka spát. I oni chtěli mít silný zdroj energie. Začali zkoumat jak se baterka vyrábí. Brzy zjistili, že standardní postup na vysokonapěťovou baterii nestačí. Byla to výzva a oni ji přijali. Začali vynalézat baterie vlastní konstrukce. Stala se z toho móda a posedlost. Všichni Sténadelští začali nosit v klopě baterku se diodou či žárovkou. Každý z nich měl voltmetr v kapse a na potkání si přeměřovali své napětí. Baterie mívali v sobě desítky voltů. Na Boříka to sice nestačilo, ale i tak to byl obrovský pokrok. Vývoj pokračoval. Baterie byly silnější a silnější. Poměřování voltmetrem bylo nahrazeno přímým propojením baterek proti sobě. Kdo měl větší napětí ten zvítězil. Pohrávající dostal pořádnou ránu, až se mu z toho zježily vlasy. Nemůžeme se proto divit, že všichni začali nosit boty se silnou gumovou podrážkou. Již tak tichá čtvrť se stala ještě tišší a strašidelnější. Chlapci se zježenými vlasy chodili jako duchové. V ulicích se blýskalo a vzduch byl nabit elektřinou.

Zpočátku chaotické souboje každého s každým byly postupně nahrazeny organizovanější formou. Začali se vytvářet bojové skupiny a posléze i pouliční divize. Sténadla se proměnila. Dříve si hoši ostatních moc nevšímali. Každý si žil podle svého a o jiné se nestaral. Nyní to bylo jiné. Celou čtvrtí se rozléval duch spolupráce. Vznikla organizace vojenského typu. Na počest svého vzoru - Boříkovo vysokovoltové baterky - si začali říkat Voltové. Jejich heslem se stalo: “Ve Voltech je síla naše. Silná guma chrání nás.”

Dokonalý jazyk

Ve vědeckotechnickém centru, kde Jan Tláskač působil došlo k objevu dokonalého jazyka. Na vynálezu se podílelo mnoho učenců. Jsme přesvědčeni k finální verzi zásadně přispěl Jan Tláskač. Z důvodů, které uvedeme později se nikdo z vědců, kteří se na vývoji dokonalého jazyka podíleli, se nikdo k autorství nepřihlásil. A tak oficiálně to vypadá, že dokonalý jazyk vznikl sám od sebe. Zajímavé bylo, jak k tomu došlo.  

Zprvu šlo o postupné zdokonalování programovacích jazyků. Od Assembleru se přešlo ke Cobolu, odtud k C++ atd. Jazyky byli čím dál univerzálnější a abstraktnější. Oblast jejich použití se neustále rozšiřovala. Již do nebylo jen programování, ale i řešení různých technických problémů všeobecně. To vyvolalo tlak na jejich další rozvoj, až se dospělo k jazyku, který bylo možné použít v běžné lidské mluvě.

Ale na rozdíl od běžných lidských jazyků šlo o jazyk dokonale logický a přesný. Věty vyjádřené byly jasné a naprosto srozumitelné a jednoznačné. Nebylo zde možné vytvořit jakýkoliv dvojsmysl. Nemohlo proto dojít k omylu či záměně. Navíc mohl být jakkoliv projev, zprava, dopis či obyčejný rozhovor syntakticky zkontrolován. Všechny chybné větné konstrukce mohly být nalezeny a opraveny.

Vznikly aplikace pro chytré telefony, které sledovaly řečníkovu řeč a na případné chyby okamžitě upozorňovali. Lidé byli nadšení, neboť komunikace se povýšila na novou úroveň. Pryč byly časy plné nedorozumění. Jazyk se stával stále populárnější.

Ale pak silná přišla loby od skupin občanů, kterým nový jazyk znemožňoval provádět jejich činnosti. Právníci se stávali zbyteční, neboť sepsané smlouvy a zákony byly tak evidentní, že je nebylo možné zpochybnit. Reklamní tvůrci museli pravdivě uvádět všechny vlastnosti výrobků, díky čemuž o ně spotřebitelé neměli zájem. Politici nemohli dávat voličům nejasné sliby a nemohli se jalově vymlouvat. Tito a zástupci dalších pochybných živnosti začali žádat zakázání dokonalého jazyka. Zpočátku se zdálo, že jsou sily vyrovnané, ale pak se na stranu odpůrců jazyka přidaly ženy, které díky novému jazyku nemohli dávat mužům falešné naděje. To rozhodlo.

Jakmile byl zákon schválen došlo k stíhání a krutému trestaní všech, kteří dokonalý jazyk použili. Což dělalo radost elektrárnám, neboť elektrická křesla jela naplno. Díky tomuto teroru dokonalý jazyk zanikl. Zůstal jen v myslích několika vědců do té doby než zemřeli.

Možná, že zůstal uchován na nějaké dobře uschované listině.

Kdo ví?

Přecpálek

Karel Přecpálek působil v místních novinách. Byl to takový ten plátek co skoro nikdo nečte. Jeden nezáživný článek vedle druhého. Nikdo ani nevěděl, kdo jaký článek napsal. Všechny byly stejné. Byly to takové nudné zprávy, jakých je v novinách milion do tuctu. Kolik se narodilo včel, kolik kdo vypil piva, jaký traktor je nejsilnější, jak se zbavit blech v deseti dnech atd. S nástupem Přecpálka se to změnilo. První přelomový článek byl o místní Zoo. Přecpálek zjistil, že slon je ve skutečnosti převlečený hroch. Jeho článek byl tak mistrně sepsaný a vygradovaný, že se z novin stal opravdový trhák. Byl z toho hrozný skandál a ředitele Zoo odvolali.

Pak to šlo jedno za druhým. Štěkanátky, pseudoslevy, tajné fondy, falešné tituly, předražená dálnice, akvapark bez vody, průplav který nikdo nechce, … Co článek, to bomba. Obliba novin rostla a Přecpálek se stával stále více slavným, ale také nenáviděným. Politici a podobná verbež mu nemohli přijít na jméno. Pro většinu z nich po uveřejnění článku skončila kariéra a nelegální přísun peněz.

Pak napsal něco opravdu neuvěřitelného. Při návštěvě místního sirotčince zjistil, že chovanci nejsou děti, ale přestrojení roboti. Ten den šly noviny na dračku jako nikdy před tím. Rotačky se ten den nezastavily, stále dotiskovaly požadovaný titul. Byly rozpálené doběla. V jedné tiskárně dokonce začalo hořet, jak horké zprávy to byly.

Starosta a ředitel sirotčince narychlo svolali tiskovou konferenci. Všechna Přecpálkova tvrzení popřeli a navíc tvrdili, že si to celé vymyslel kvůli senzaci.

“Ostatně v naší čtvrti žádný sirotčinec není. Tady přítomný kolega, vám to jistě potvrdí,” uzavřel svou řeč starosta.

“Je to přesně tak, jak starosta říká,” potvrdil ředitel sirotčince.

“Co to povídáte? To je naprostá lež. Viděl jsem to na vlastní oči,” zvolal vytočený Přecpálek ze sálu. Okolní novináři zbystřili, začali tušit senzaci.

“Ostatně pojďme se tam podívat. Rád vám to ukáži. Přesvědčte se osobně,” vyzýval své soky Přecpálek.

“Dobře, pane, beru vás za slovo. Půjdeme se tam podívat. Ale dnes je již pozdě a já ještě musím chlapcům pomoci s úkoly,” prohlásil bezdětný starosta. “Dáme si sraz na tom vašem místě zítra ráno v devět. Na vlastní oči se přesvědčíme, kdo má pravdu. Souhlasíte?”

“Souhlasím,” přijal nabídku Přecpálek a těšil se na své vítězství. Druhý den přesně devět dorazil na místo. Bylo zde plno. Všichni novináři z široka daleka. Tisíce lidí.

“Tak vás zde vítám, pane pisálek. Můžete nám ukázat ten váš sirotčinec?” zeptal se posměšně starosta a ukázal na čerstvé zbořeniště, odkud náklaďáky odvážely sutiny.

“Ale, včera tu ještě byl. Přísahám,” blekotal zkoprnělý Přecpálek. Pochopil, že tuto kauzu prohrál. Starostovi a jeho kumpánům se přes noc podařilo zlikvidovat všechny stopy. Teď už jim nic nedokáže. “Dobrá. Vyhrál jste,” pravil konsternovaně a šel zpátky do redakce. Po této lapálii, čtenost jeho článků prudce klesla. Byly to stále brilantní články podložené fakty, ale lidé už mu nevěřili. Náklad klesal stejně rychle jako předtím stoupal. Vše skončilo tím, že byl Přecpálek do redakce kuchařek a receptů.

Tryskonožka

Tryskonožka získal své pojmenování díky svému otci, jenž byl všem známý pod přezdívkou Tryskoručka. Jeho ruce byly opravdu tak hbité, že nejeden z oloupených občanů si ani nepovšiml, že jeho peněženka se přesunula z kapsy do rukou jeho synka. Ten jí popadl a pelášil pryč. Od té doby mu nikdo neřekl jinak, než Tryskonožka.

Jednou hoch při divokém úprku spadl ze schodů a zlomil si nohu tak nešťastně, že mu musela být amputována. Dostal sice krásnou protézu, ale na běhání musel zapomenout. Otec se na něho sice za jeho nešikovnost velice zlobil, ale nakonec byl nucen mu odpustit, neboť si brzy uvědomil, že bez pomocníka se v jeho oboru podnikat nedá. Nechal mu proto vyrobit malý elektrický vozík na míru, na kterém pak oba společně operovali po celém městě.

Nakonec se ukázalo, že synkovo zranění obchodu pomohlo, neboť díky motorizaci mohli obhospodařit mnohem větší rajón. Jejich přepady byly tak rychlé a nečekané, že se místy zdálo, jako by byli na několika místech současně.

Zatím co z otce se nyní stal Babinský II, pokusy o změnu přezdívky jeho synka na Rychlovozík se neujaly. Tryskonožka zůstal Tryskonožkou i nadále. Ostatně motorizované řádění povedené dvojice netrvalo dlouho.

Po vyloupení zlatnictví opět prchali na svém vozíku. Gumy jen kvílely. Zatáčky brali smykem. Policie se horko těžko držela za nimi. Byla to šílená honička. Už se zdálo, že policii uniknou, když jim praskla pneumatika. Policie uprchlíky dostihla. Otec byl zatčen. Tryskonožka pohotově tvrdil, že to ho pána nezná. Že mu do vozíku spadl náhodou, při divoké honičce. Policie mu uvěřila a nechala ho jít i s napěchovaným ruksakem, o kterém tvrdil, že tam má věci do školy. Ale vozík policisté zabavili, a tak musel Tryskonožka do smrti belhat po své titanové protéze. Přezdívka Tryskonožka tak dostala nový ironický podtext.

Voltové

Minule jsme se zmínili o tajemném sdružení zvaném Voltové. Dnes bychom vám o Voltech chtěli povědět něco více. Jak již víte, znakem příslušnosti ke klubu byla baterie připevněná na svrchníku. Většina z Voltů měla v klopě tužkové baterie typu AA. Někteří lépe situovaní nebo na módu dbající hoši měli mikrotužkové články. Jen ti nejbohatší měli nově vyvinuté nanočlánky typu AAAA extréme .Vyjímečně se dalo narazit i na hochy s monočlánky. Špalci, jak je ostatní hanlivě nazývali, byli členy odpadlického hnutí Mono. Jejich heslem bylo “S monočlánky na věčné časy a nikdy jinak”. Velice ostře se přeli s ostatními Veteránskými skupinami, mezi které patřili zejména Buřtové, kteří bojovali za monočlánky typu D a Plocháči, což byli obdivovatelé plochých baterii.

Na poslední na Velké Voltské konferenci byly monočlánky a ostatní historické baterie zakázány. Povoleny byli jen články velikosti tužkové baterie a menší. Kdo byl přistižen s baterií nesplňující daná kritéria dostal trestný mínus Volt. Za 12 mínusových Voltů hrozilo vyloučení z Voltského uskupení.

V tužkových článcích jež chlapci nosili nebylo napětí obvyklých 1,5 Voltů, ale napětí mnohem větší. Často v nich byly stovky, ba i tisíce Voltů. Velikost napětí byla důležitá, neboť zdejší chlapci své souboje neřešili tradičním způsobem. Zde se nebojovalo na pěsti či řeckořímský zápas.

K soubojům mezi dvěma Volty docházelo tak, že se změřilo napětí v u obou protivníků. Proto pod baterkou byly vždy vyvedeny dvě normalizované svorky, na které připojovali cejchovaný Voltmetr. Ten, který měl větší napětí, vyhrál. Pokud nebyl na blízku Volt zvaný usměrňovač, který krotil divoké Volty a svým Voltmetrem určoval vítěze souboje, často se soupeřící Voltové připojovali přímo na svorky. Napětí proti napětí. Kdo měl větší napětí, ten vyhrál. Pokud byl rozdíl napětí velký, bývala prohra velmi bolestivá.

Obdobně bojovaly i celé skupiny. Tak docházelo k poněkud bizarním situacím, to když si někteří Voltové, ze strachu, aby souboj neprohráli, tahali za sebou na ojích obrovské svářecí triodyny a podobné zařízení. Způsob připojení rozděloval chlapce rozdělovalo na dva hlavní tábory. Na Napěťovce a Proudníky. Pochopitelně zde bylo i několik odpadlických menšin. Například Mikrovoltové a Monovoltové. Další významnější skupinkou byli Střídači, kteří prosazovali místo stejnosměrného proudu proud střídavý. Jejich heslo bylo „Mělo by se střídat,“ čímž dvojsmyslně upozorňovali na svůj požadavek volby nového Velkého Volta. Tyto frakce však neměli na dění ve Sténadlech žádný znatelný vliv.

Napěťovci prosazovali důležitost napětí, a tak při soubojích propojovali své monočlánky do sérií, zatímco Proudníci upřednostňovali proud, a tudíž i zapojení paralelní. Aby nedocházelo k nekompatibilitě, tak vždy Velký Volt určoval, jakým způsobem se budou po jeho období provádět souboje. Stávalo se, že napětí v síti klesalo a tak se někdy bojovalo i pomocí automobilových baterií.

Velikost napětí nebyla důležitá jen pro souboje, ale určovala i postavení ve Voltské hierarchii. Čím větší napětí, dím vyšší a důležitější post daná volt zastával. Muselo se jednat o mimořádnou osobnost, aby se na vyšší post dostal Volt s malým napětím v baterii. V celé Volské historii se to stalo jen několikrát.

Nad baterkou se většinou nacházela žlutá dioda. Někteří měli LED žárovičky, zatímco jiní holdovali Xenonům. Byli i tací kteří místo žárovičky měli miniaturní zářivky případně halogenky. Tak jako u baterek tak i zde se jednalo o mnohem komplikovanější zařízení, než by se na první pohled zdálo. Taková zdánlivě obyčejná žárovička dokázala porazit i prvotřídní laser. Voltové si na své odpůrce dokázali pěkně posvítit.

Sténadla

Dostali jsme od nejmenovaného čtenáře dotaz, zda nevíme, jak přišla Sténadla ke svému podivnému názvu. My to pochopitelně víme a rádi se s Vámi o tuto znalost podělíme.

Původně se čtvrť Sténadla jmenovala Stínadla, neboť díky výškovým budovám ve Velké straně byla tato čtvrť skoro celý den ve stínu. Dalším důvodem pro název Stínadla bylo velice populární veřejné popraviště, kde bylo prováděno stínání hlav nepoučitelných zločinců. Návštěvnost poprav byla obrovská. Téměř vždy bylo vyprodáno.
Tak by tomu bylo asi navěky, nebýt toho že se ve Stínadlech jednoho dne objevil Křižíkův praprapravnuk František Alessandro Volt. Ten založil sdružení vyznavačů elektřiny. Na jeho počest se členové začali nazývat Voltové. Znakem příslušnosti ke klubu byla baterie připevněná v klopě svrchníku. V tužkových článcích jež chlapci nosili nebylo napětí obvyklých 1,5 Voltů, jak by si mohl myslet někdo, kdo nebyl místní, ale napětí mnohem větší. Často v nich byly stovky, ba i tisíce Voltů. Při tak vysokých napětích není divu, že docházelo k probíjení, a to i přesto, že všichni chodili v botách s tlustou gumovou podrážkou. Toto probíjení způsobovalo, že chlapci neustále sténali, což nakonec vedlo k novému názvu čtvrti. Ať své boty izolovali sebevíce, napětí bylo tak velké, že k probijení stále docházelo. Sténání chlapců bylo všudy přítomné. Místní to již nevnímali. A tak se ze Stínadel nakonec staly Sténadla.

Tajemný vynález

Opět jsme našli zajímavý nápis. Tentokrát šlo o označení - Ježek v peci. Zdánlivá nesmyslnost podnítila naši zvědavost, a tak jsme zvýšili naše badatelské úsilí. To co jsme dřív prohledávali týden, jsme nyní stihli za několik hodin. Naše snaha byla korunována nečekaným odhalením.

Zdá se, že Jan Tláskač přišel na nový způsob výroby energie. Do atomové pícky vkládal kuličku s ostny, která vzdáleně připomínala ježka. Proto to divné označení Ježek v peci.

Ostny měli několik funkcí. Například zajišťovaly, aby se kulička nedotkla stěn pícka, což by mělo za následek nekontrolovatelnou řetězovou reakci. Samotná kulička byla z kvarků. Tláskač používal hlavně kvarky s podivnou vůní, tak fyzici decentně označují zapáchající kvarky. Tláskač pochopil, že kvarky jsou tak naplněny energií, že se již pomalu začínají rozkládat, přičemž začínají nevábně vonět. Proto je stačí náležitě uspořádat a dojde k samovolnému uvolnění energie. Pro správnou polohu kvarků používal více účelové ostny. Našli jsme i popis, jak to Jan Tláskač dělal.

“Když natočíme svrchní kvark, tak aby se lehce dotýkal spodního kvarku, posuneme protilehlý horní kvark zhruba do poloviční vzdálenosti, tak aby se ocitl v kolmé pozici oproti dvojici půvabných kvarků. Pak zatlačíme na dva podivné kvarky z protilehlé strany kuličky. Nakonec stačí pootočit kvarkem “u” tak, aby ukazoval nahoru a kvarkem “d”, aby ukazoval dolu. Zbylé kvarky se samy začnou vrtět sem a tam. Vyvolávají tak vlny silné interakce, které se odrážejí od dokonale hladkého povrchu stěn pícky. Odražené vlny stlačují kvarkovou kuličku. Dochází k přeměně kvarků na kvarkoleptony za uvolnění obrovské energie.”

Jak tuto energii Tláskač zachytával či přeměňoval se nám doposud nepodařilo zjistit. Ale i tak je jasné, že šlo o převratný vynález, které by lidstvo posunul o tisíce let kupředu.