5. 5. 2018

Nepovedený vynález Felixe Tláskače

Když Houska domluvil, rozhodl Se Dlužín, že také on dá do placu příběh o Tláskačovi. Nikoho se na nic neptal a hned spustil.

Felix Tláskač byl věčný smolař. Nikdy se mu nic nepovedlo. Chtěl být vynálezcem, jenže byl tak nešikovný, že žádný jeho vynález nefungoval. popravdě řečeno, jeho vynálezy fungovaly, ale zcela jinak než původně zamýšlel. Kupříkladu jeho vyhřívané křeslo určené pro eskymáky probíjelo a zabíjelo. Stalo se z něho legendární elektrické křeslo, které se používalo k popravám odsouzených vězňů. Místo aby se radoval z úspěchu, byl zarmoucen. Tohle nebylo co chtěl. Jeho vynález měl lidem pomáhat a ne je zabíjet. Přestože měl Felix podobných neúspěchů celou řadu, stále se nehodlal vzdát. Stále chtěl vymyslet vynález který by lidem pomáhal.

Napadl ho elektrický hrnec, který by sám vařil. Říkal si, že na tom se snad nedá nic zkazit. Pustil se do díla. Konečně byl hotov. Nandal do hrnce potraviny. Zapojil přístroj do zásuvky a spustil jej. Chvíli se nic nedělo. Pak se jídlo začalo vařit.
“Povedlo se,” jásal. Měl skutečně proč. Jeho vynález fungoval. Hrnec opravdu uměl vařit jídlo. Šel se pochlubit do hospody, ale bylo to podivné. Hospoda byla úplně jiná. I lidé, které cestou potkal,  byli jiní. Felix si dodal odvahy a vešel dovnitř. Poručil si pivo. Naštěstí chutnalo tak jak ho znal. Poručil si další a další. Zapředl hovor s muži u vedlejšího stolu. Zpočátku nechápal o čem to mluví. Bylo to naprosto neuvěřitelné. Dostal se nějakých padesát let do budoucnosti. Do roku 2018. Nějaký čas zde strávil. Sledoval různá zpravodajství a snažil se pochopit co se stalo. Došlo mu, že to musel způsobit jeho hrnec. Vrátil se proto domů a hned se pustil do předělání hrnce, tak aby se vrátil zpět do své doby. Když byl spokojený, znovu jej spustil. Když dovařil jídlo, šel opět do hospody, aby si ověřil, zda je ve správném roce. Cestou našel vyhozené noviny. Zjistil, že je v roce 1989. Nebyl to sice správný rok, ale alespoň to byl posun správným směrem. Příštím vařením se již jistě dostane do své doby, nebo někam poblíž. Rozhodl se, že než se pustí do nového pokusu, dá si jedno dvě piva na kuráž. Vešel do hospody. Byla plná. Objednal si pivo a dal se do hovoru. Lidé byli nadšení z právě proběhlé revoluce. Byli plni elánu a očekávání. Felix, vědom si toho, co je v budoucnosti čeká, se snažil klidnit jejich nadšení a naděje.
“Moc se neradujte. Za třicet let se budou komunisté cpát do vlády.”
“Není možné. Za třicet led již dávno nevymřou.”
“Nevymřou. Za třicet let zde budou dít věci, kterým nebudete věřit. Tak například, zloděj bude předsedou vlády.”
“To si děláš legraci,”
“Nedělám. A presidentem bude ruský agent.”
“Nemožné. Jak by se mohl stát presidentem?”
“Normálně. Lidé si ho sami zvolili.”
“Kecy.”
“Žádný kecy. to je pravda. A předchozí president byl zloděj. Dokonce ho natočili přímo při krádeži a pouštěli to v televizi.”
“To ale musel okamžitě odstoupit.”
“Neodstoupil, dělal jako by se nic nedělo,” vysvětloval Felix, ale lidé již neměli náladu na jeho zprávy z budoucnosti. Pustili se do něj hlava nehlava.
“Přestaň si vymýšlet a říkat takové nesmysli,” volali na něj a hnali ho z hospody. Felix byl rád, že zachránil život. Jen co přišel domů, zapnul hrnec, aby se dostal do správné doby. Z hrnce však vylétl obrovský výboj a zabil ho.

24. 3. 2018

Výňatek z Voltské ústavy


Podařilo se nám najít kousek Voltské ústavy. Zde vám ho předkládáme.

Každý registrovaný Volt má nárok na bezplatné dobíjení z veřejné Voltské sítě, ale maximálně desetkrát za týden. Při dobíjení nad tento rozsah musí uhradit aktuální dobíjecí sazbu. V případě porušení, je viník potrestán výrobou jednoho kilowatu na šlapacím kole.

Každý Volt musí minimálně jednou za půl roku doložit zvýšení napětí ve své baterii. Pokud nedojde ke zvýšení dvakrát za sebou, je z Voltského společenství doživotně vyloučen.

Každý Volt má na starost určitou část veřejného vedení. Musí se o něj náležitě starat a pravidelně měřit vodivost. Pokud dojde ke snížení vodivosti, musí to neprodleně nahlásit. Jeho díl bude dočasně vypojen. Zodpovědný Volt musí dané vedení na vlastní náklady nahradit a znovu zprovoznit. Doba přerušení nesmí přesáhnout 24 hodin. Jinak je Volt odsouzen k týdenní nucené výrobě elektrické energie za každou hodinu přesahující povolený limit.

Každý Volt je povinen viditelně nosit Voltské insignie a udržovat je plně funkční. To znamená, že baterie musí být alespoň z poloviny nabitá a musí mít předepsané minimální napětí. To se určuje jednou za měsíc Napěťovým rozkazem.
Dioda či žárovička musí mí předepsaný odstín podle Voltovi aktuální hodnosti. Musí být plně funkční, což znamená, že její paprsek musí být schopný přeříznout dřevěnou desku o šířce minimálně jednou centimetru. Porušení se trestá týdenním vězením.

Zakladním a nespochybnitelným právem každého Volta je právo na napěťový souboj.
Pokud je Volt vyzván kýmkoliv na napěťový souboj, musí výzvu přijmout. Pokud někdo někoho vyzve, nesmí býti žádnému účastníku bráněno v souboji. Souboj musí být prováděn čestně bez podvádění. Souboj probíhá pod dohledem Usměrňovače, který klidní příliš agresivní účastníky souboje a provádí vlastní měření. Též dohlíží na dodržování pravidel. Baterie nesmí bít nabyta přes konstrukční mez. Dále kontroluje zda je baterie vyrobena podle zásad bezpečnosti. Nestabilní baterie, které hrozí explozí zabavuje a bezpečně zneškodňuje. Volt, které použil nebezpečnou baterii je na měsíc vyloučen z Voltské napěťové soutěže. Výsledky zápasu jsou zapisovány do databáze Voltské napěťové soutěže. Smí zapsat jen certifikovaný Usměrňovač. Voltské napěťové soutěže, též zvané napěťová liga, se smí zúčastnit jen Volt, jehož baterie má napětí minimálně 500 Volt.
Prohrávající Volt musí veřejně uznat svou porážku slovy "Má baterie nestojí za nic", nebo obdobnými schválenými slogany.

3. 3. 2018

Přezvěstná schopnost Paula A. Tláskače

Když Mentolka skončil své vyprávění o Bruno Tláskači. Poprosil vystrašený Jindra Houska o to, aby již nevyprávěli tak strašidelné příběhy. Nebo se bude bát jít v noci domů a budou muset s ním zůstat v klubovně až do rána.
“A o čem máme vyprávět ty chytrej? Strašidelné příběhy jsou to nejlepší co existuje,” ohradil se naštvaně Mentolka.
“Já nevím, něco pozitivního a milého,” bránil se Houska, stoupenec Květinového hnutí.
“Mě nic takového nenapadá,” odsekl naštvaně Jarek.
“Mě také ne,” přidal se Rychlonožka.
“Mě také ne,” dodal Červiváček.
“Když chceš slaďáček, tak si ho vyprávěj sám,” rozhodl Mirek, kterému se dosavadní příběhy líbily. Také chtěl Housku trochu podusit, aby mu ukázal, že kritizování je snadné, ale něco vymyslet je mnohem těžší. Předpokládal, že Jindra nebude schopen vyprávět žádný příběh. Ostatně jeho fantazie  byla skoro nulová. A jeho paměť na vyslechnuté příběhy také za moc nestála. Již se těšil, jak se bude Houska, po chvilce trapného ticha, všem omlouvat. Navíc mu to dá příště, při vhodné situaci, sežrat. Jindra byl, Mirkovou výzvou zaskočen. Chtěl utéct, ale měl strach. Chtěl plakat, ale to nemohl. Pláč byl v klubu přísně zakázán. Byl by okamžitě vyloučen z party. Pak ho však poprvé v životě políbila múza a začal vyprávět.
 
“Chcete příběh? Máte ho mít. A to příběh pěkně pozitivní, bez strašení a hrůz. Je to příběh o Paulu A. Tláskačovi. Paul byl obdařen schopností vidět do budoucnosti. Není proto divu, že byl nehorázně bohatý. Jakmile byl plnoletý vrhl se do sázení a hazardních her. Vyhrával na dostizích, v ruletě, v loterii, v kartách, v chrtích závodech a v dalších podobných výherních akcích. Pochopitelně se to rychle rozkřiklo. Žádný bookmaker již od něho nepřijal sázku, a to ani když zkusil přestrojení. Měl zakázán vstup do casin na celé planetě. Nemohl se účastnit ani nelegálních her. Paulovi to však nevadilo. Byl již tak bohatý, že nemusel do konce života hnout prstem. Navíc zde byla jedna instituce, kam mu přístup nemohli zakázat, bez toho aniž by museli překopat celý právní řád. Byla to burza. Díky své schopnosti věděl jaké akcie má koupit a kterých se rychle zbavit. Díky tomu burza nakonec zkrachovala. Z mnoha investorů se stali chudáci.
Nikdy také nebyl nemocný. Věděl dopředu, komu se má vyhnout, kdo zakašle, komu nemá podávat ruku. Také se mu nikdy nic nestalo. Procházel životem bez jediné nehody. Věděl, kterému letadlu se má vyhnout. Do kterého vlaku nenastupovat. Kdy se držet dál od silnice a které taxi nebrat.
Věděl kdy a kam jet na dovolenou. Jeho dovolené byly senzační plné zábavy a nečekaných atrakcí. Nikdy mu na dovolené nezapršelo.
Jeho život byl tak dokonalý, že se začal nudit. Z dlouhé chvíle se dal dráhu zločinu. Šlo mu to skvěle. Věděl, kdy půjdou strážci na obchůzku. Jaké heslo zadají. Kdy zavolají policii, jakou past na něho kdo vymyslí atd. Proto pro něho nebyl problém vyloupit jakoukoli banku, museum či galerii. Nestačilo mu to. Začal vykrádat i národní banky.
Stal se nejbohatším člověkem na planetě. Jeho majetek převyšoval bohatství většiny států. Státy připravené o peníze krachovaly. Krachovaly i firmy, neboť nebylo od koho si půjčit na investice. Zkrachovala (jak jsem se již zmínil) i světová burza. Svět spěl do záhuby. Jen on jediný se měl dobře. Chtěli ho zabít, ale neměli šanci. Paul dobře věděl komu se vyhnout a kam se schovat. Nakonec zemřel stářím. Celý svět se zaradoval. Vše se začalo pomalu vracet do normálu. Bylo to na poslední chvíli. Kdyby žil Paul ještě o pár měsíců déle, nikdo by nepřežil.”

21. 2. 2018

Tři bratři

Byli jednou tři bratři. Krátko, Úzzko a Slepo. Byla to trojčata. Byli naprosto nerozluční. Vše dělali společně. Každý den si spolu hráli. Dělali spoustu rošťáren. Byla to vlastně taková malá katastrofa na třetí. Dospělí, když tu podivnou trojku uviděli, raději se klidili z cesty. Nechtěli se jim dostat do spárů. Také spolu chodili do školky a později do školy a dokonce i na gymnázium. Za ta léta se již měli plné zuby. A tak se úderem osmnáctého roku rozešli a již se nikdy nesetkali. Každý se vydal hledat své štěstí.
Život a skutky Úzzka jsou všeobecně známé. Nebylo to nic zajímavého. Měl stejně nudný a obyčejný život jako většina lidí. Nejprve se stal tajným agentem. Pak byl redaktorem a nakonec upírem. Prostě nic zajímavého. Ostatně vše již bylo podrobně popsáno v knize Záhada samovaru. Takže nemá smysl se Úzzkovi více zmiňovat.
Životní příběh Krátka byl již mnohem zajímavější. Byl zaníceným sportovcem. Každou chvíli svého života věnoval sportu. Jednou si šel zaběhat. Když doběhl, tak se celý uřícený napil. Dostal infarkt a umřel.
Slepo byl od dětství silně krátkozraký. Proto musel nosit brýle. Jeho brýle byly velice silné. Měly 28 dioptrií. Byly to vlastně takové malé dalekohledy. Děti se mu kvůli brýlím posmívali. Ale jen v zimních měsících. V létě si posměšky nemohli dovolit. Z Slepovo brýlí se totiž rázem stala nebezpečná zbraň. Brýle soustřeďovaly sluneční paprsky tak silně, že byly schopné propálit i beton. Na koho se podíval ten to pěkně schytal. Posměváčci měli na těle těžké popáleniny. Příště si posměšky dobře rozmysleli.
Slepo velice chytrý. Rozený šprt. Vystudoval universitu a stal se astronomem. Byl nejlepším astronomem v dějinách. Nepotřeboval totiž žádný drahý dalekohled. Stačily mu jeho super brýle. Objevil nejvíce hvězd a planet na světě. Pak však jeho úžasná kariéra náhle skončila. Podíval se totiž omylem do slunce a oslepl.

20. 2. 2018

Syslíci



Vážení čtenáři děkujeme. Článek o lovu syslíků vzbudil váš obrovský zájem. Vaše dopisy, e-maily a zprávy mají jedno společné. Chcete více podrobností o lovu syslíků. Chcete vědět, jaké záludné úkoly si vychytralý Dlužín připravil pro své kolegy z Pomalých kulek. Váš zájem nás velice potěšil. Proto jsme se já a Déma rozhodli zjistit o této neobvyklé soutěži více. Ostatně i nás toto téma zajímalo. Tak jsme se vydali do terénu a hledali jsme další informace o netradičním lovu. Naštěstí jsme narazili důchodce Františka Surového. Ten zamlada působil v kožešnické firmě. Vzpomněl si na chlapce z Pomalých kulek, kteří mu pravidelně nosili kůže různých zvířátek z jejich chovné farmy. Během toho, co kontroloval kvalitu kožíšku, svěřovali se mu ubozí chlapci, co všechno museli v klubu vytrpět. Z tohoto vyprávění se nám doposud podařilo nashromáždit tyto podrobnosti o lovu syslíků.

Syslík závisti
Dotyčný musel uprosit rodiče, vyžebrat, či jiným způsobem získat věc, kterou mu závidělo co nejvíce vrstevníků. Čím více bylo závistivců, tím většího syslíka dostal.

Syslík špatných skutků
Pro získání tohoto syslíka bylo potřeba během jednoho týdne udělat alespoň deset špatných skutků. Třeba napálení důchodce na rádoby výhodnou cenu. Pomluvení kamarádů na Ksichtoknize. Odcizení peněženky neznámému člověku. Zesměšnění učitelky. A tak podobně. Fantazii se meze nekladly.

Syslík lhaní
Uchazeč o tohoto syslíka nesměl říct 24 hodin pravdu, a to ani omylem. Aby nemohl podvádět, byl mu po celou dobu nablízku někdo z party. Také nesměl být zticha déle než pět minut. To by to měl moc jednoduché. Jakmile soutěžící řekl něco, co odpovídalo skutečnosti, byl ze soutěže vyřazen. Nový pokus se mohl zahájit nejdříve za měsíc.

Syslík lenosti
Byl vcelku oblíbený. Byť se zdál jednoduchý, málokomu se podařilo jej ulovit. Pravidla byla velice jednoduchá. Lovec syslíka se nesměl po 12 hodin zvednout z postele. Nesměl se ani posadit, či podpírat lokty. Musel jen ležet.

Syslík nenávisti
Byl prováděn na různých výpravách Pomalých kulek. Dlužín namátkou vybral neznámého chlapce, kterého právě potkali. Lovec syslíka musel vybraného jedince během půl hodiny naštvat tak, aby prohlásil, že ho zabije. Přitom však nesměl použít ani jedno sprosté slovo, či nadávku.

Syslík bolesti
Lovec syslíka dal ruku na silnici a nechal si ji přejet nějakým vozidlem. Například popelářským autem. Po dobu kdy byl ruka v dotyku s pneumatikou, nesměl vypustit ani hlásku, jinak byl úkol považován za nesplněný.

Syslík spoření
Lovec musel za dobu jednoho týdne naspořit nebo jinak obstarat co největší peněžní částku. Minimálně se muselo jednat o tisíc korun. Na tohoto syslíka většinou navazoval Syslík štědrosti.

Syslík štědrosti
Pokud dotyčný celou naspořenou částku ze Syslíka spoření daroval Mirkovi, dostal Syslíka štědrosti.

Toje zatím vše, co se nám o lovu syslíků podařilo zjistit. Ale nebojte. pátráme dále.

23. 12. 2017

Pomalé kulky a vánoce


Vztah Pomalých kulek k vánocům byl ambivalentní. Mirek vánoce miloval, neboť v tu dobu měl jeho klub finanční žně. Zatímco zbylí chlapci vánoční období nesnášeli, ba přímo nenáviděli.

Vše začalo to již začátkem prosince, kdy museli hoši v noci tajně chodit do lesů a řezat stromky. Kdo nestihl za večer dotáhnout alespoň deset stromků dostal od Mirka, který seděl před klubovnou a nakradené stromky prodával, černý puntík. Za pět puntíků buď musel zaplatit pokutu, která byla mezi hochy známější pod pojmem výpalné, nebo musel odpracovat jednu šichtu v místním lomu a vydělané peníze odevzdat vydřiduchovi - Dlužínovi.

Další akcí byl výkup kaprů. Za peníze vydělané prodejem stromků nakoupily Pomalé kulky kapry. Chlapci nekupovali jeden nebo dva kusy, ale vše co daný obchodník měl. Postupně takto vykoupili všechny ryby v celé Tiché straně a nejbližším okolí. Pak do ryb nacpali olůvka a vše se ziskem prodali.

Ale ani tím utrpení chlapců nekončilo. Dlužín je pravidelně vyháněl na vánoční trhy. Zde chlapci museli okrádat nepozorné občany. Díky dlouhodobému tréninku jim to šlo jako po másle. Chlapcům se to nelíbilo a prosili, aby o vánocích krást nemuseli, že stačí to co nakradli během roku. Dlužín však byl neoblomný a na okrádaní spolubližních trval. Jeho touha po penězích byla neukojitelná.

Nejhorší byl pro chlapce štědrý den. Mirek všechny vyhnal na Tiché náměstí, což bylo největší náměstí na Tiché straně. Mělo rozlohu deset hektarů. Rychlonožka byl odveden na jeden konec náměstí. Zde mu byla odebrána protéza, aby nemohl utéci. Musel si sednout na promrzlou zem a žebrat. Nesměl (bez protézy ani nemohl, ledaže by se plazil, což se mu v mazu příliš nechtělo) z místa dokud si pro něho zbytek party nedošel. Občas se mu stalo, že přimrzl. V tom případě musel žebrat do té doby, než přišla obleva. Jednou tak zůstal až do velikonoc.

Ani ostatní na tom nebyli o moc lépe. Mirek je zavedl na druhý konec náměstí, postavil před ně velkou námořnickou truhlu a donutil chlapce zpívat koledy. Hoši zpívali tak falešně, že lidé raději hodili do truhly penízek, aby to nemuseli poslouchat. Díky tomu byla truhla celkem brzy plná.

Konečně se mohli vrátit do klubovny. Cestou se stavili pro Rychlonožku. Pokud nebyl přimrzlý, vzali ho sebou. V klubovně si stoupli před ukradený stromeček a Mirek dal každému dárek - stírací los. Dlužín losy předtím důkladně prověřil, pod svým super výkonným rentgenem. Šlo o losy, které nevyhrávaly. Pokud náhodou narazil na výherní los, nechal si jej a nahradil jej jiným nevýherním. Chlapci vzali losy a pak, jako každý rok, pěkně setřeli.

9. 12. 2017

Lov syslíků

Jak bylo již zmíněno, Pomalé kulky chovaly různá zvířátka. Nejvíce měli syslíků. Bylo to způsobeno tím, že Mirkovo nejoblíbenějšími zvířátky byli křečci a sysli. Křečci pro své zásobovací vaky po obou stranách pusy a syslíci zejména proto, jak si dokáží nasyslit velké množství potravy. To Mirkovi velice imponovalo. Tak trochu mu to připomínalo jeho vášeň pro sbírání mincí.

O křečky byl velký zájem a klubovní pokladna, ze které Dlužín pravidelně vybíral svou 90% daň, se díky tomu rychle plnila. Ale o roztomilé syslíky zájem nebyl. To Mirka štvalo, obzvláště, když se podíval na účet za žrádlo. Navíc se syslí kolonie velice rozmnožila a nebylo kam dávat další přírůstky. Přesto všechno Mirek zásadně odmítal syslíky jen tak vypustit do přírody. Dlužín v nich viděl zdroj bohatství a nehodlal se ho vzdát přes hlasité protesty ostatních členů Pomalých kulek. Ti syslíky nenáviděli, neboť vzhledem k jejich množství se kydání klecí stávalo nebezpečnou operací. Syslíci na ně útočili, kdykoli sáhli do klece. Četné škrábance a bolestivé hryzance byly denní záležitostí. Chlapci vymýšleli jak se syslů nenápadně zbavit, ale nešlo to. Mirek, jako by něco tušil, začal syslíky pravidelně přepočítávat. Za každého chybějícího sysla, museli zaplatit obrovskou pokutu. Navíc pak měl dotyčný celý týden úklidovou službu.

“Jak vyvolat o syslíky zájem?” přemýšlel Dlužín. Musím začít v našem klubu. Když začnou mít moji chlapci o syslíky zájem, jistě se to pak rozšíří i mezi ostatní chlapce z Tiché strany. O tom neměl pochyb. Věděl, že Rychlonožka a Červiváček jsou strašné drbny. Jistě se všem okamžitě pochlubí. Ale jak je motivovat k zájmu o syslíky? Jak zlomit tu jejich proklatou nenávist? Chtělo by to nějakou soutěž. Vtom dostal nápad. Sice mu bylo trochu líto, že někteří syslíci přitom přijdou o život, ale účel světí prostředky. Hlavně že budou prachy. Hned šel chlapce seznámit se svým nápadem.

“Jak by se vám líbilo zabít syslíka?” zeptal se Mirek jako by nic. Chlapci začali skákat nadšením. Jindra Houska dokonce začal tancovat indiánský rituální tanec radosti.
“Má to ale jednu podmínku,” pokračoval Mirek. Chlapci přestali vískat a zpozorněli. Dalo se čekat, že to nebude jen tak. Obzvláště, když šlo o nápad z Mirkovi hlavy. Mlčky čekali co přijde. Čekali to nejhorší.
“Než vám povolím syslíka ulovit, budete muset splnit předepsaný úkol. Pokud úkol splníte, můžete syslíka ulovit, ale stáhnete ho a jeho kůžičku si našijete na kabát. Každý měsíc pak vyhodnotíme nejlepšího lovce syslíků a ten pak za odměnu dostane deset korun. Seznam úkolů máte tady,” řekl Mirek a podal chlapcům dlouhý pruh papíru s úkoly. Chlapci se k papíru vrhli jako sršni. Jak se dalo čekat, nebyly úkoly jednoduché. Kupříkladu šlo syslíka hbitosti což byla krádež pneumatiky z jedoucího automobilu. Nebo syslíka komunikace což znamenalo opití bankovního úředníka a vymámení hesla k sejfu. Či syslík zručnosti, kde bylo úkolem co nejvěrněji napodobit mince či bankovky vydávané státní bankou. A pochopitelně zde bylo mnoho dalších úkolů.

“Tak co? Jak se vám to líbí?” zeptal se Mirek po chvilce. Chlapci mlčeli a přemýšleli. Moc se jim do úkolů nechtělo. Byly to velice těžké úkoly.
“Vem to čert,” prohlásil nečekaně Červiváček. “Hlavně, že se zbavíme těch hryzacích potvor. Já jdu do toho. Chci alespoň jednu potvoru zamordovat.” To strhlo ostatní, kteří doposud váhali.
“Já taky.”
“Já taky,” znělo od ostatních chlapců. Mirek se usmíval. Zase se mu podařilo donutit své chlapce udělat to co chtěl.

Hned druhý den začala soutěž. Chlapci se do ní pustili s opravdovou vervou. Jen co splnili úkol, pustili se do lovu sysla. Hoši s nefalšovanou radostí usmrcovali nenáviděné chlupaté tvory. První den přišlo o život deset syslů. A tak to šlo dál. Brzy mohutné stádo syslů prořídlo. Kabáty Pomalých kulek byly obšité syslími kůžičkami.
Jak Mirek správně předpokládal, Zpráva o lovu syslíků se rychle rozšířila. Zájem o malé chlupáče byl enormní. Brzy jim stádo zmizelo a byli nuceni dovážet syslíky s Polska, Egypta a dalších zemí. Byl to obrovský byznys. Mirek byl výsostně spokojen.

Zprávy o soutěži na lov syslíků brzy překročil hranice Tiché strany. Po čase lovila syslíky celá republika. Pochopitelně se našla i řada napodobovatelů. Například jakýsi Foglar soutěž okopíroval, jen ji přejmenoval na lov bobříků.

4. 11. 2017

Podivný separátor Bruno Tláskače

Sotva Rychlonožka dovyprávěl o Arnoldu Tláskačovi a již se o slovo hlásil Mentolka. “To já znám o Tláskačovi docela jiný příběh. Můj Tláskač se jmenoval Bruno a pracoval ve výzkumném ústavu. Jeho snem bylo vynalézt universální separátor. Byl by to geniální přístroj. Vše na co by namířil by se rozpadlo na původní složky. Například kakao by se rozpadlo na mléko a kakaový prášek. Pivo by se přeměnilo na vodu, chmel a slad. Chleba na vodu, mouku sůl a kvasnice, atd.
Jenže přes veškerou snahu, přístroj stále nefungoval. Ať na mířil na cokoli, stále to zůstávalo ve své původní podobě. Byl vzteklý a nerudný. Tolik po přístroji toužil.
Chtěl získat Nobelovu cenu. Vždyť by stačilo na mířit na atom a ten by se rozpadl na jádro a elektrony. Pak by zamířil na jádro atomu a to by se rozpadlo na neutrony a protony. Proton či neutron by se rozpadl kvarky a gluony. A tak dál, až by došel na základní částice hmoty. Bylo by to tak jednoduché a elegantní. Jenže se mu to stále nedařilo. Jeho sen se pomalu rozplýval.
Právě když byl v tomto rozpoložení přišel jeho asistent a ptal se ho co chce přinést k obědu. Bruno byl naštvaný, že ho někdo ruší. Ani nevěděl co dělá. Vzal svůj separátor, namířil na asistenta a stiskl tlačítko. Z asistenta vylétlo cosi bílého a průhledného, za tím co tělo zůstalo nehybně stát, jako bez duše. "Bez duše, to je ono, " řekl si Bruno. To bílé průsvitné je asistentova duše. Neztratil duchapřítomnost. Popadl speciální laboratorní vysavač a duši nasál do zkumavky. Duše asistenta uvězněná v lahvičce se zmítala a vztekala. Chtěla se dostat na svobodu. Leč bylo to marné. Duše brzy pochopila beznadějnost svého počínání. Uklidnila se a smířila se s osudem. Slaboučkým hláskem prosila Tláskače o smilování.
Bruno se tomu jen smál. Probudila se v něm temná strana rodu Tláskačů. Tláskačové vždy toužili po ovládnutí světa. “A to mám nyní na dosah,” uvědomil si Bruno. Vykašlal se na svou vědeckou kariéru a vrhl se na ovládnutí světa. Propojit separátor a vysavač bylo pro něho dílem okamžiku. Vzal nový zdokonalený separátor, krosnu plnou lahviček a vyrazil do ulic.
Šel a na každého koho potkal namířil svůj přístroj. Duše, která byla vytažena z těla byla okamžitě nasáta do lahvičky a zašpuntována. Bruno jen zaměnil lahvičku za prázdnou a pokračoval v cestě. Bezduchá těla šla za ním a čekala na jeho příkaz. Bylo jich čím dál více. Brzy šel Bruno včele tisícového davu. Kdo ho spatřil, raději utekl.
Na Tláskače byla povolána armáda. Jenže než se dostala na dostřel, vypustil Tláskač své bezduché služebníky a ti vojáky během chvíle zmasakrovali. Bruno obešel poražené vojáky a z těch co ještě žili vysál duši. Jeho armáda neživých se znovu zvětšila. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby armáda nepoužila dálkově naváděnou letku ozbrojených dronů. Ta šíleného Tlaskače zlikvidovala.
Jak postřelený Bruno padal, roztrhla se krosna a lahvičky vypadly na chodník. Většina z nich se rozbila. Osvobození duchové se rozlétli do všech stran.
Takže pokud v noci uvidíte ducha, je to z největší pravděpodobnosti, někdo, koho Bruno Tláskač vyseparoval z jeho těla,” uzavřel Mentolka své vypravování a dal si do úst svou oblíbenou mentolku.

19. 10. 2017

Podprahová reklama

Probírat se starými písemnostmi je nudná a otravná práce. Musíme prohlédnout stovky či tisíce dokumentů, než nalezneme nějaké, alespoň částečné, informace týkajících se Pomalých kulek. Ale občas to stojí za to. Objevujeme věci které bychom od Pomalých kulek nikdy nečekali. Tak jako onehdy.
Probíral jsem se dokumenty týkající se reklamy a jejích způsobů. Bylo mi jasné, že to je zbytečná práce. Neboť jsme již věděli jsme, že Pomalé kulky neměly reklamu rádi. Tedy slušně řečeno. Ve skutečnosti ji bytostně nesnášeli. Naučili se jí vyhýbat a nevnímat. Mohli stát přímo před reklamním bilboardem a stejně neměli tušení co se na něm nachází. Jejich vytrénovaný mozek to dokonale vytěsnil. Neviděli neslyšeli. Blokování reklamy měli zautomatizované, jako například vybírání poštovní schránky. Ten kdo byl na řadě otočil klíčem, zavřel oči a otevřel schránku. Rukou sáhl dovnitř a vše co našel poslepu vytřídil. Chlapci byli již tak vytrénovaní, že reklamní leták poznali na letmý dotyk. Okamžitě jej roztrhali, zmuchlali a hodili do recyklačního koše. Bylo to rychlé. Vetšinou na to stačilo deset sekund. Poté otevřel dotyčný oči a prohlédl si zbylo poštu, tedy v případě, že po provedené selekci vůbec nějaká zbyla.

Proto jsem nemohl uvěřit vlastním očím, když jsem nalezl dokument, kde bylo napsáno, že vynálezcem a prvním uživatelem podprahové reklamy byly Pomalé kulky. Poprvé ji použili ve Sténadlech pro upoutávku na v té době neznámou jídelnu Ambrosia. Proč dělali reklamu právě jídelně zatím nevíme. Celou akci provedly Pomalé kulky během hluboké temné noci, chvíli před svítáním. Obešli celou čtvrť a pod každý práh strčili svůj reklamní leták.
Ráno šli rozespalí Voltové do školy. Jakmile stoupli na práh, leták se k nim přilepil. Lepidlo fungovalo dokonale. Ať dělali co dělali, nepodařilo se jim leták odlepit. Takže měli leták neustále při sobě. Kdykoliv pohlédli na nohy či když si chtěli zavázat tkaničky, měli leták přímo před očima. Reklamní slogan se jim postupně zaryl do mozku. Na některé hochy to zapůsobilo tak silně, že se z toho zbláznili. Ostatní, byť sebevíc odolávali, dříve nebo později navštívili zmíněnou jídelnu. Pokud si zde koupili jídlo a pochválili ho, byl jim leták, za pomoci speciálního ředidla, sundán.
Díky ojedinělé reklamní akci se do té doby neznámá jídelna Ambrosie stala, takřka přes noc, světoznámou. Všude se o nové reklamě a jídelně hovořilo a psalo. Proto sem začali jezdit cizinci z celého světa.

Reklama jako taková byla zakázána ženevskou konvencí pro svou nehumánnost. Jen tak se zabránilo dalším obětem. I tak číslo 158 386 obětí hovoří za své.

29. 9. 2017

V přestrojení


Izold zůstal v přestrojení, které mu poskytl Špacírův maskér a vydal se do Sténadel. Zpočátku se trochu obával zda ho někdo nepozná, ale chlapci, které míjel zůstávali v klidu. Nikdo se na něj zvědavě nedíval, nikdo se za ním neotáčel. Uklidnil se. Jeho přestrojení funguje, tak jak má. To mu dodalo odvahy do další akce. Nutně potřeboval vědět co se stalo s jeho spolubojovníky.
Dalo se předpokládat, že jsou jsou zavření, ale Izold chtěl mít jistotu a také chtěl vědět, kde přesně jsou. Také se potřeboval dozvědět, co jeho protivník, Velký volt, plánuje. Začal tedy dělat to co doposud tvrdošíjně odmítal. Zapojil se aktivně do Voltského systému.
Musel začít na nejnižší úrovni, aby to nebylo nápadné. Přihlásil se tedy do uličního výboru a začal zde aktivně pracovat. Přicházel se zajímavými podněty. Tvrdě pranýřoval nedostatky, kterých se řadoví Voltové dopouštěli. Brzy se stal velitelem ulice. Pochopitelně nevystupoval pod svým pravým jménem. Používal jméno Karel Průrazný, což bylo jméno skutečného chlapce, který byl nedávno odvezen do nemocnice, ale většina Voltů o tom nevěděla.
Brzy mu byla ulice malá a stal se velitelem sekce. Postupně postupoval Voltskou hierarchii stále výše. Jeho postup byl velice rychlý. Ještě nikdo nepostupoval tak rychle jako on. Brzy se o něho začal zajímat sám Velký Volt. Nechal si ho povolat a dal mu několik úkolů, aby ověřil, zda je Karel respektive Izold tak schopný, jak se o něm povídá. Karel Průrazný nezklamal. Naopak předčil všechna očekávání Velkého Volta. Proto jej jmenoval svým pobočníkem a směl se účastnit všech jednání, zejména pak poradního konsilia, které se konalo každý druhý pátek v měsíci. Karel se zúčastňoval i různých zákulisních jednání, které vedl Velký Volt s s zástupci různých frakcí.
Izold se brzy dozvěděl, kde jsou vězněni jeho soukmenovci. Chtěl již svou výzvědnou misi ukončit, když se doslechl o tajemném komplexu, který se nacházel pod starou zkrachovalou tiskárnou, která Voltům sloužila jako hlavní sídlo. To ho zaujalo a rozhodl se, že osvobození kolegů počká. Musí se více dozvědět více o tom co Velký Volt skrývá před řadovými Volty.